Přechod Šumavy přes nocoviště

Jdu na trek přes Šumavu! – to byla první věc, která mě napadla, když jsem se dozvěděl o tzv. nouzových nocovištích. Správa NP vyhradila v několika minulých letech sedm míst v blízkosti červené turistické značky, na kterých je možné legálně přespat (i ve stanu), a nepřímo tak vytvořila výborné zázemí pro vícedenní přechod jednoho z nejhezčích českých pohoří.

Vyrazit na přechod Šumavy se mi poštěstilo až koncem července léta páně 2013 (poměrně nečekaně poté, co na padl cyklovýlet na stejné místo). Na poslední chvíli jsem koupil turistické mapy KČT a zběžně naplánoval trasu z Hamrů – Hojsovy Stráže do Nové Pece, s přespáním na nocovištích Hůrka, Modrava, Strážný a Pod Plešným jezerem. Celkem sto dvacet kilometrů za čtyři a půl dne.

Den první: z Hojsovy Stráže na Hůrku

Po čtyřech hodinách cesty vlakem vystupuji ve stanici Hamry – Hojsová Stráž. Je krátce před polednem a první, čeho si všimnu, je příšerné horko, i tady na horách. Ale co, když jsem přežil Rumunsko, tak dám i tohle, říkám si. Zorientuji mapu, najdu žlutou značku vedoucí do údolí a vyrážím vstříc sto dvaceti kilometrovému treku.

Úvodní sestup lesem prověří kondici kolen, která jsem si zničil na jaře v Brdech, když jsem si nevzal trekové hole. Zatím mě naštěstí nebolí. Po sestupu následuje výstup přes rozpálenou louku a za chvíli dorazím na rozcestí Bílý potok, ze kterého pokračuje asfaltka, která mě dovede na červenou turisticku značku, po které půjdu napříč Šumavou.

Zastavím se u hezkého vodopádu Bílá strž a po lesní asfaltce, kde se prohání desítky cyklistů, pokračuji směrem k Černému jezeru. Sejdu z červené a užívám si příjemnou půlkilometrovou procházku po břehu jezera, než dojdu k hrázi obsypané turisty v plavkách. Moc se tu nezdržuji a radši se vydávám směrem k Čertovu jezeru, které je odsud vzdálené jen necelé tři kilometry.

Černé jezero

Kdo vyznačil cestu mezi oběma jezery, to raději nechci vědět. První úsek vedoucí na hřeben k Labsko-Dunajskému rozvodí spíš připomíná výsek lesa pro sloupy vysokého napětí, než cestu. Vede přímo do kopce, nejkratší možnou trasou a bez ohledu na vrstevnice. Předbíhám výletníky s lehkými batůžky a na rozvodí odpočívám ve stínu turistického přístřešku. Je krátce po poledni a mám pocit, že si koleduji o úpal. Musím zvolnit tempo a vyhýbat se slunci.

U Čertova jezera, které jako jediné z šumavských jezer patří do povodí Dunaje, je opět dav turistů a koupajících se dětí. Ale je tu příjemně. Po krátkém odpočinku vyrážím na dlouhý sestup po asfaltu směrem do Železné Rudy, do Alžbětína.

Dochází mi voda. Raději se spolehám na ochotu místních lidí, než na studánky a potoky v lesích, a tak v Alžbětíně zamířím rovnou do vietnamského duty-free shopu s alkoholem. Ani tady pohostinost nezklamala. S batohem najednou těžším skoro o tři kila pitné vody se vydávám po další asfaltce směrem k nocovišti na Hůrce, kam to mám ještě deset kilometrů.

Les a kůrovec

Projdu osadou Debrník, kde chátrají vojenské objekty po pohraničnících, a pokračuji lesem. Stoupání mi připadá nekonečné. Předjíždí mě dvě pohledné cyklistky. Míjím dva výletníky s pořádnými batohy, kteří leží ve stínu u cesty. První s plnou polní, které jsem dneska potkal. Zdravím je a je mi jasné, že je večer na Hůrce ještě uvidím.

Hustý zelený les pomalu přechází v polom a v pahýly stromů sežraných kůrovcem. Ale příroda si určitě časem poradí a aspoň jsou tu hezké výhledy do okolní krajiny, na českou i bavorskou část Šumavy.

Podruhé překračuji Labsko-Dunajské rozvodí a klesám směrem k Hůrce, kde dřív bývala německá vesnice, kterou dnes připomíná jen lipová alej a hřbitovní kaple. Najdu nocoviště, uvařím si večeři, prohodím pár slov s ostatními lidmi, kteří sem také přišli přespat, a postavím stan a jdu spát.

Nocoviště Hůrka (druhý den ráno)

Trasa: Hamry – Hojsova Stráž (odsud po žluté) → rozcestí Pod Statečkem → vodopád Bílá strž → Černé jezero → Čertovo jezero → Železná Ruda – Alžběžín → Debrník → rozcestí Vodní kanál (odsud po žluté) → nocoviště Hůrka

Vzdálenost: 26 km, stoupání: 1200 m. Nenáročná trasa vedená hlavně po asfaltových cestách. Jediný náročnější, ale krátký úsek je mezi Černým a Čertovým jezerem. Vodu je možné nabrat v Železné Rudě, případně v některém z potoků.

Den druhý: z Hůrky na Modravu

Ráno zjišťuji, že jsem bez vody. Ze tří litrů z Alžbětína mám už jen jeden, se kterým si musím nějak vystačit až do Prášil. Pramen není po cestě žádný, potoků po málu a opět začíná být pořádné horko. V osm ráno balím stan, hodím si na záda batoh a jdu směrem k jezeru Laka. Ještě se po cestě zastavím v Hůrce podívat se na opravenou kapli, která tu jako jediná zbyla z vysídlené vesnice.

Kaple v Hůrce

Jezero Laka vypadá poněkud zuboženě – nad vodní hladinou se místo krásných zelených stromů, jako u předchozích dvou jezer, tyčí stráň pokrytá šedivými pahýly smrků. Smutný pohled. Dám si tu druhou část snídaně a klidím se odsud, abych byl v Prášilech, dokud nebude úplné horko.

Po krátkém úseku po pěšině skrz polom se opět napojím na asfaltku. Cesta je poměrně jednotvárná, ale ubíhá rychle. Po překonání jakéhosi sedla mě zavede mezi mladé smrky, kde je trochu stínu, a z kopce pak utíkám dolů až k rozcestí Gsenget. Zde byla také vesnice. Moc se tu ale nezdržuji – mám vyprahlé hrdlo a sotva čtvrt litru vody. Konečně sbíhám do Prášil. Seženu vodu, poradím nějakým bezradným turistům, jak se dostanou na Poledník, a jdu si odpočinout do stínu.

Okolo oběda se vydávám směrem k Prášilskému jezeru. Červená značka vede opět po asfaltu (začínám ho mít plné zuby), naštěstí ale brzy odbočuje na lesní svážnici, po které se jde v těžkých botách přece jen o něco pohodlněji. Slyším tu motorovou pilu, vidím padat stromy a dokonce potkávám traktor, který táhne dolů po cestě poražené smrky do Prášil.

Obloha se pomalu zatahuje. Svážnice končí kdesi ve stráni a cesta dál pokračuje po kamenité pěšině. Začíná pršet. Ptám se turistů, kteří jdou proti mě, jak daleko je to ještě k jezeru a jestli je tam nějaký přístřešek. Prý kousek a prý je tam nějaká budka. Z kousku je však nejmíň kilometr, kapek padá čím dál víc a ozývá se hřmění, a tak po pár minutách aspoň dávám na batoh a brašnu s foťákem pláštěnku. A rychle vyběhnu po kamenech k Prášilskému jezeru.

Prášilské jezero

Budka tu skutečně je – úplně plná. Vytáhnu kromě pláštěnky na batoh ještě gore-texovou bundu a přečkám déšť, který naštěstí není tak silný, jak jsem čekal. Až se přístřešek vylidní, tak ho na truc celý zaberu a uvařím si v něm pozdní oběd. Po jídle si vyfotím jezero (podle mě nejhezčí ze všech pěti šumavských), ujistím se, že bouřka nad hřebenem už je pryč, a vyrážím směrem na Poledník.

Po pěkném sestupu po kamenech začíná široká cyklostezka. Zase asfalt. Navíc musím sejít k rozcestí Liščí díry, čímž ztratím bezmála sto výškových metrů, které budu muset zase nastoupat. Po silnici, která je tak prudká, že se po ní i cyklisté bojí jezdit rychle, jdu nahoru k Poledníku.

V dáli vidím rozhlednu, bývalou radarovou věž. Působí tak odpudivě, že mě přechází chuť se na ni jít podívat. Raději šetřím kilometr chůze tam a zpátky a pokračuji směrem na Modravu. Následuje další z typických šumavských asfaltek, které si zde postavili pohraničníci v dobách železné opony, proklínám tvrdé podrážky, ale odměna po bolavém sestupu za to rozhodně stojí – Modravské slatě jsou krásné. Co chvíli se zastavuji a obdivuji kroutící se potůčky a zelenající se rašeliniště, to vše v krásném večerním světle. Úžasné. Škoda, že takových míst není v Čechách víc.

Roklanský potok u Modravských slatí

Také tu potkávám Honzu odněkud z Ostravska, který má stejnou cestu jako já. V Modravě zajdeme na pivo a pak na nocoviště – v osm večer tak plné, že mám skoro problém postavit si tu stan.

Trasa: nocoviště Hůrka → bývalá Hůrka (odsud po modré) → Jezero Laka → Gsenget (odsud po žluté) → Prášily → Prášilské jezero → rozcestí Poledník – odbočka → rozcestí Javoří pila → nocoviště Modrava

Vzdálenost: 30 km, stoupání: 850 m. Delší, ale také celkem nenáročná trasa vedená hlavně po asfaltových cestách. Jediný technicky obtížnější úsek je okolo Prášilského jezera. Vodu je možné nabrat v Prášilech, na Poledníku nebo v Modravě.

Den třetí: z Modravy do Strážného

Ráno mě budí kapky deště dopadající na tropiko stanu. Podle předpovědi počasí neměla na celém území České republiky spadnout ani kapka – tedy kromě několika milimetrů na Šumavě. A předpověď očividně vyšla. Rychle balím stan, než se rozprší pořádně, a snídám jablka a krajíc chleba na kryté zahrádce hospody v Modravě.

V půl desáté přestává pršet a vyrážím na jih po silnici podél Modravského potoka. Z té odbočuje asi po kilometru červená doleva přes most a hned za mostem se bez jakéhokoliv značení rozděluje. Zkusím jít doleva po svážnici, která vypadá docela používaně – balvan s nápisem “Jdete špatně” a pohled do mapy mě však usvědčuje v tom, že budu muset jít rovně po zarostlé lesní cestě. Spěchám do kopce, ve kterém se ani nemůžu zastavit, protože by mě tu sežrala mračna komárů, co se vyrojila po dešti.

Od rozcestí kousek pokračuji souběžně s žlutou značkou po silnici, ale pak se červená zase odpojuje a po šotolině stoupám směrem k Černé hoře, odkud se cesta svažuje k pramenu Vltavy. Byl by tu hezký výhled – nebýt mizerného počasí.

U pramene Vltavy jsou opět davy turistů. Zatímco všichni se fotí se soškou nad studánkou, já si z pramene nabírám vodu do PET lahví. Je výborná! Lepší vodu jsem ze studánky snad ještě nepil. Opouštím pramen Vltavy a v uších mi zní Má vlast od Smetany.

Pokračuji do kopce směrem k Bučině. Z polomu u cesty je hezký výhled na bavorskou část Šumavy mizející v mlžném oparu – i teď, za mizerného počasí.

Pohled do Bavorska

Po krátké fotografické pauze dorazím do Bučiny, opět bývalé vesnice. Je tu kaplička z roku 1992, kus železné opony (s ostatým drátem a strážní věží) a penzion s restaurací. V té vaří mizerný “alpský guláš” se studeným masem a pro trek naprosto nedostatečnou porcí knedlíků. Tak si tu aspoň suším stan, když už jsem se pořádně nenajedl.

Obloha už se docela protrhala a zpoza oblaků vysvítá slunce. Pokračuji po pěšině směrem na Knížecí pláně a Světlé Hory. Čeká mě krásná část Šumavy, jakou jsem si vůbec nepředstavoval! Cestu mezi listnatými stromy lemují napůl opuštěné pastviny a louky oddělené kamenými zídkami, které bych čekal spíš ve Skotsku, než tady. Každou chvíli míjím boží muka a krucifixy vedle pěšiny, ze které jsou krásné výhledy na okolní lesy zalité odpoledním sluncem, a představuji si, jak asi mohlo tohle místo vypadat před vysídlením po válce.

Knížecí pláně

Slunce se časem opět schová za mraky a z pěšiny se stane nepříjemná tvrdá cesta, ale nic z toho nedokáže narušit zvláštní kouzlo této zapomenuté části Šumavy. Dál pokračuji okolo kamených zdí na loukách, procházím skrz zpustlé lesy a snažím se vstřebat tu tajemnou atmosféru.

Nakonec dorazím za setmění na nocoviště Strážný, postavím stan dřív, než začne pršet, povečeřím chleba se sádlem a jdu spát.

Trasa: nocoviště Modrava → Modrava → rozcestí Ptačí nádrž → pramen Vltavy (krátká zacházka po modré) → Bučina → rozcestí Chaloupky → Knížecí pláně → bývalé Světlé Hory → nocoviště Strážný

Vzdálenost: 30 km, stoupání: 800 m. Delší, ale jinak lehká trasa. První část do Bučiny vede převážně po asfaltu nebo šotolině. Část z Bučiny do Strážného vede po pěkných pěšinách a polních cestách, prakticky celá z kopce nebo po vrstevnici. Vodu je možné nabrat v Modravě, z pramene Vltavy nebo v Bučině.

Den čtvrtý: ze Strážného pod Plešné jezero

Čtvrtý den treku začíná již obvyklým úkolem – sehnat vodu. Podle mapy můžu jít do Strážného, ale to si pěkně zajdu (a prý to tam vážně nestojí za vidění), takže nakonec volím jinou možnost – půjdu na hraničí přechod a budu doufat, že na silnici I. třídy do Německa bude nějaká benzínka, kde si navíc koupím něco dobrého k snědku, co bych v ešusu z kuskusu a vloček sám nevyrobil.

Cesta lezem mezi kamennými zídkami

Na rozcestí U Krmelce se mi nějakým nedopatřením povede špatně odbočit a ztratit se, ale kupodivu si drobnou zacházkou ušetřím asi půl kilometru cesty po silnici, kde jezdí jeden kamion za druhým. Lesní cesta vyústí přímo před čerpací stanici u zrušené celnice. Mám radost, že jsem se nemýlil. Přeběhnu vozovku a jdu do obchodu poprosit o vodu. Ještě si koupím Coca-Colu a kus čokolády a jdu na mapě hledat, kudy mám jít dál.

Potřebuji jít asi dva kilometry po rušné silnici, abych se dostal zpátky na červenou. Nebo si můžu zase zajít skoro až k nocovišti. Ani jedna představa mě neláká, ale v hlavě se mi pomalu rodí mnohem zajímavější plán. Půjdu přes Bavorsko!

Pokud jsou bavorské turistické cesty na mapě KČT vyznačené správně, stačí mi ujít pár set metrů po silnici, hned za státní hranicí odbočit do lesa a pak sledovat turistické značení až zpátky na hraniční přechod v Novém Údolí. Jdu to risknout. V nejhorším případě se ztratím.

Bavorské turistické značení je sice mizerné, ale opravdu odpovídá tomu, co mám vyznačené v české mapě. Hned za cedulí “Naturpark Bayrischer Wald” je rozcestník a na něm šipka do vesnice Bischofsreut, přes kterou mám v plánu jít. Zabočím do lesa, který vypadá úplně stejně jako ten český, a po nepříjemném zvuku aut a kamionů už není ani památky.

Bavorské stavení

Po několika kilometrech bloudění po bavorských lesních cestách dorazím do vesnice Bischofsreut. Obdivuji pěkné bavorské domy a květiny na balkónech, je odsud i hezký výhled do české části Šumavy. Oproti zemi nikoho v bývalém hraničním pásmu ČR působí zdejší kraj nadmíru civilizovaně. Podle rozcestníků pak dojdu po silnicích na kraj vesnice Haidmühle, odkud se vydávám do Nového Údolí. Podaří se mi další zacházka přes louku a pastvinu (z Haidmühle skutečně nevede po zrušené železniční trati do Nového Údolí cesta, která je vyznačená na mapě KČT) a jsem zpět v ČR, na červené turistické značce.

V Novém Údolí odpočívám u piva a sbírám síly na výstup na hraniční horu Třístoličník. Prý je tam příšerná cesta po kamenech, říkal mladý pár, který byl na nocovišti ve Strážném a který šel trek z opačné strany. Už se těším! Konečně pořádný terén!

Po několika kilometrech asfaltu přichází vytoužená kamenitá cesta. Úsek dlouhý dva kilometry ze začátku jen nenápadně stoupá lesem, pak stává se čím dál prudčím a terén se skutečně zhoršuje. S trekovými holemi a pevnými botami se ale jde dobře i tam, kde cesta spíš připomíná vyschlé koryto potoka. Skáču po kamenech, proplétám se mezi hraničními patníky a užívám si krásný, fyzicky vyčerpávající výstup. Za chvíli jsem nad hranicí lesa, odkud se otevírají úžasné výhledy do českého vnitrozemí. Fotím a vybíhám pár posledních metrů k horské chatě.

Výhled z cesty na Třístoličník

Z Třístoličníku (Dreisesselberg) okamžitě zamířím půl kilometru za hranice na skalní vyhlídku Hochstein, na které se tyčí kříž, a kochám se krásným výhledem do Bavorska. Při vyšší dohlednosti jsou prý vidět i Alpy, tvrdí němečtí turisté, se kterými se dávám na chvíli do řeči. Pak se vracím zpátky k horské chatě, kde poprosím o vodu, dám si bavorské kvasnicové pivo (pěkně hnusné) a čekám na kamaráda čundráka Honzu, se kterým tu mám sraz a který se zapomněl někde v kopci.

Z Třístoličníku pokračuji po kamenité cestě po hranicích směrem na Trojmeznou horu a Plechý. Cesta příjemně ubíhá, slunce už tolik nepálí a skrz polom jsou pěkné výhledy do všech stran. Konečně pěkná hřebenovka, i když tak krátká. Zastavím se na trojmezí, kde se stýkají hranice Česka, Německa a Rakouska, a vyběhnu posledních pár výškových metrů na Plechý, nejvyšší horu české části Šumavy. Dřív tu všude bývaly stromy, které sežral kůrovec, teď je odsud zase nádherný výhled až na Lipno.

Výhled z Plechého

Sestup z Plechého je drsný. Nejsem si pořádně jistý, kudy vede cesta, ani netuším, jestli jsem pořád v Čechách, nebo v Rakousku. Turistické značení nejspíš sežral kůrovec. Snažím se neudělat chybu a nešlápnout do díry nebo na vratký kámen. Říkám si, že jestli tohle přežijí moje kolena, tak už musí přežít všechno. Přežila.

Za setmění přicházím na nocoviště Pod Plešným jezerem a jdu spát. Jezero si nechávám na ráno – nejsem sice nijak výrazně vyčerpaný, ale prostě už není pořádně vidět.

Trasa: nocoviště Strážný (odsud po žluté) → hraniční přechod Strážný → Bischofsreut → Auersbergsreut → Haidmühle → Nové Údolí → Třístoličník / Hochstein → Plechý → rozcestí Pod Plechým (odsud po žluté) → rozcestí Pod kamenným mořem (odsud po zelené) → nocoviště Pod Plešným jezerem

Vzdálenost: 29 km, stoupání: 1100 m. Středně náročná trasa. První část přes Bavorsko do Nového Údolí je lehká (podobně tomu bude nejspíš i na české straně), obtížnější je ale úsek od rozcestí Trojmezné a Třístoličné cesty až po rozcestí Pod kameným mořem. Poměrně technicky náročný je sestup z Plechého. Z Plechého je také možné sejít cestou od Stifterova památníku a jít přímo k Plešnému jezeru bez výraznější zacházky. Vodu je možné nabrat ve Strážném, v Novém Údolí (kiosek, pramen), na horské chatě na Třístoličníku, případně asi půl kilometru pod cílovým nocovištěm je dobře označený “pramen užitkové vody”. Studánka by měla být i poblíž Plešného jezera (asi 500 m po zelené na západ).

Den pátý: od Plešného jezera do Nové Pece na vlak

Ráno se rozloučím s Honzou z Ostravska, který mi dělal v několika úsecích cesty společnost, a jdu napravit včerejší den zacházkou zpět k Plešnému jezeru. Vystoupám po kamenité cestě, po které jsem už jednou šel dolů (po vydatném spánku se po ní jde mnohem lépe) a za chvíli jsem u jezera. Ještě že jsem sem šel! U Prášilského jezera se mi sice líbilo o něco víc, ale pohled na Plešné jezero krátce po svítání, zcela bez lidí, mě také nadchnul. Ty tři kilometry navíc rozhodně stály za to.

Plešné jezero

A Plešným jezerem končí můj šumavský trek. Po asfaltu, ze kterého mě už vážně bolí chodidla, seběhnu do Nové Pece. V hospodě kousek od nádraží si dám výtečnou dršťkovou polévku a za chvíli se vezu vlakem domů.

Trasa: nocoviště Pod Plešným jezerem (odsud po zelené) → rozcestí Pod kamenným mořem → Plešné jezero → zpět k nocovišti → rozcestí u Schwarzenberského kanálu (odsud po žluté) → Nová Pec

Vzdálenost: 10 km, stoupání: 200 m. Pokud půjdete k Plešnému jezeru čtvrtý den večer, půjdete už jen 7 km a pořád z kopce :-)

Fotogalerie: http://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157634801731863/

Několik tipů na závěr

Pokud se chystáte na podobný trek, snad nepohrdnete několika užitečnými informacemi:

  • Nocovišť je na Šumavě v současné době sedm a jsou od sebe vzdálená přibližně 15 km. Pro trénovaného turistu není problém jít ob jedno nocoviště (cca 30 km). Výlet přes všechny nocoviště vám na druhou stranu umožní větší zacházky a volnější tempo.
  • Nocoviště vypadají jako kus posekané louky ohrazené plotem (přes který jde docela dobře přehodit celta). U každého jsou dvě mobilní kadibudky.
  • Situace s vodou je bídná. Jediný použitelný pramen po cestě je pramen Vltavy, jinak je potřeba nabírat vodu různě po hospodách, případně z potoků, pokud máte filtr nebo nějakou chemii. Jediné nocoviště, kde je voda, by měl být Poledník, ale tam jsem nespal (prý je tam barel s vodou a dokonce krb, ve kterém si můžete zapálit oheň).
  • V Prášilech je obchod a několik hospod. V Modravě je hospoda, na Poledníku by měl být kiosek. V Bučině je penzion s restaurací. Ve Strážném u hranic čerpací stanice a v centru nejspíš hospoda i obchod. V Novém Údolí je hospoda ve starém vagónu a na Třístoličníku je na německé horské chatě kiosek, kde berou eura i koruny.
  • Odhadem polovina z trasy červené “hřebenovky” vede po asfaltu a šotolině, zbytek po pěšinách a lesních cestách. Jediný technicky obtížnější úsek (a také jediná skutečná hřebenovka) je v okolí trojmezí mezi Třístoličníkem a Plechým.
  • Cesta je bezpečná. Medvědi na Šumavě nejsou, spadnout není kam a když si dáte pozor na počasí (podchlazení, přehřátí, bouřky), nemůže se vám tu nic stát, ani když půjdete sami.
  • Z Třístoličníku se dá po hřebenu pokračovat až na Smrčinu, ale není tu (zatím?) žádné nocoviště.
  • Vlaky sem jezdí do Železné Rudy (přímé spoje z Prahy) a do Nového Údolí a do Nové Pece (z Českých Budějovic). Autobus se dá chytit párkrát denně v Prášilech, v Modravě a ve Strážném, kdybyste se potřebovali nečekaně dostat domů.
  • Na celou trasu přes nocoviště jsou potřeba mapy KČT č. 64 – Šumava – Železnorudsko, č. 65 – Šumava – Povydří a č. 66 – Šumava – Trojmezí. Mapy od Shocartu by měly být potřeba jen dvě. Nocoviště nejsou v mapách vyznačená!
  • Červená trasa od Jezera Laka k Gsengetu je otevřená od 1.7. do 15. 3. Červená z Poledníku na Javoří pilu je otevřená od 1.7. do 30.9. Oba dva úseky jdou snadno obejít po jiných značených trasách.
  • Pokud nemáte čas nebo odvahu na celou trasu, raději si vyberte východní část od Modravy k Plechému. Je celkově rozmanitější a hezčí.
  • Pokud máte nějaký dotaz, zeptejte se v komentářích :-)
Advertisements

11 comments

  1. Tomáš

    Zdravím, já jen doplním informace ohledně vody. Pokud půjdete z Gsengetu na Poledník přímo po zelené, je vydatný pramen přibližně v polovině stoupání nad rozcestníkem. V úseku mezi Bučinou a Strážným jsou 2 prameny v údolí Časté při zelené značce. V Novém údolí je pramen přímo naproti nádraží a studánka by měla být i někde u Plešného jezera.
    Já jsem měl to štěstí, že jsem tenhle trek šel ve “vlhčím období” loni v září, takže vody bylo dost a nebyl tak problém ji nabrat z některého z menších pramenů.
    Několik mých zkušeností je v článcích na blogu http://koubik.blog.idnes.cz/
    Doufám, že tahle malá reklama nevadí.

  2. Martin

    Díky za info! Jen doplním, že údolí Časté je taky na zelené. Na červené přes Světlé Hory jsem neviděl snad ani kapku vody… O studánce u Plešného jezera jsem vůbec nevěděl, doplním to do článku.

  3. Petr

    Ahoj,

    já téměř shodný přechod jsem uskutečnil na začátku září, počasí mi vyšlo akorát, takže jen sluníčko a poměrně teplo. I když jsem byl připraven i na chladnější variantu. K těm vodám (asi to nejdůležitjší na tomto přechodu) – tak při stoupání na Poledník jak psal Tomáš v polovině kopce nedaleko rozcestníku U bývalé roty vydatný pramen, který se nedá přehlédnout. Na Poledníku jsem vodu ani nehledal, za to další den ráno při sestupu ano – a našel jsem v malém potůčku – Javoří potok. Na Bučině lze nabrat u hotelu Alpská vyhlídka bez problému. Pak je problém s vodou – já si nabral do rezervy v Řasnickém potoce (U Dolního Casova) kdyby mi to nevyšlo do Nového Údolí, kde je vody habaděj. A poslední místo, kde jsem bral vodu je u boudy, kde červená opouští asfaltku a začíná stoupák na Třístoličník – vydatný pramen. A jak psal Tomáš, u nocoviště u Plešného jezera je přímo i cedulka s odkazem a směrem na užitkovou vodu (cca 100 metrů). Já jsem využil nocoviště Poledník, Bučina, Nové Údolí a jednou na faře v Železné Rudě (dojel jsem na start později, než jsem předpokládal a celé se mi to posunulo – hold vlaky načas občas nejezdí). Dovolím si i já podělit se s mou reportáží – http://petanek.org/2013-0903-prechod-sumavy.htm
    Jinak už teď přemýšlím o trase po Šumavě, ale abych si jí užil spíše na šířku nebo i po té bavorské straně. Snad bude v zimě na to čas.

  4. Martin

    Ahoj Petře, díky za komentář a užitečné informace!

    Co se týče přechodu “na šířku”, taky jsem o něčem podobném uvažoval. Potkával jsem po cestě dost lidí, kteří si nemohli vynachválit okolí Kvildy a Srní, takže jako vhodná trasa mi připadá něco jako: Kašperk – Srní – Modrava – Kvilda – Bučina – Strážný – Lenora (případně dál po červené, protože ta hřebenovka okolo Trojmezí je výborná). Asi by to byl spíš pohodovější výlet než kdejaký sportovní výkon, ale kdyby se dobře vymyslela trasa (míň asfaltu než na hlavní červené, víc turistických a přírodních zajímavostí), tak by to podle mě rozhodně stálo za to :)

  5. Petr

    Ahoj Martine,

    dík za shlédnutí a pár slov, no mě šlo o sportovní výkon, ale teď už to bude o poznání, at už např návštěva Stožec, Boubína apod – prostě si to jen tak užít. Něco naplánuji a pak se třeba ozvu. Bude-li zdraví sloužit, tak nějaký ten čundr podniknu znovu

  6. Pavel

    Ahoj,

    až na výjimky stejný trek jsme podnikli od středy do neděle ve 4 lidech. Jelikož je začátek dubna, Šumava byla totálně vylidněná a my jsme si všude užívali parádního klidu. Počasí nám přálo, i když na Hůrce jsme se probudili do sněhu a na Poledník šli v typicky zimním počasí (čerstvý sníh, vítr, mlha). Jinak jsme ale chytli jen 2 přeháňky při výstupu na Třístoličník a při sestupu z Plechého zážitkovou cestou k Plešnému jezeru. Příroda byla někde už jarní (Hojsova Stráž, Strážný), někde ještě neprobuzená (Poledník). Vody bylo dostatek, brali jsme jí zpravidla z potoků, občas jsme ji filtrovali, ale podle mě se dala pít odevšud bez problémů. Vzhledem k počasí byly potoky dobře zásobené.
    Co se týče nocovišť, byli jsme spokojení všude až na Modravu. Nechápali jsme, jak je možné zřídit nocoviště na kořenech stromů a v rozmáčené oblasti max. pro 3 stany (2 stany byly tak akorát). Modrava si to u nás srovnala aspoň dobrým pivem v nedávno otevřeném pivovaru Layr hned vedle nocoviště.
    Přesně jako Martin jsme litovali velkého zastoupení asfaltu hlavně v první fázi treku. Bolely z něho nohy a cesta není tak záživná. V prvním dnu bych určitě doporučil prodloužit trek přes Velký ostrý a nádhernou hřebenovkou po hranicích na Svaroh a dolů k jezeru! Je to trochu náročnější, ale je to podle mě nejhezčí hřebenovka na Šumavě. My jsme j bohužel nestihli z důvodu velkého zpoždění vlaku.
    S uzavřením některých úseků jsme si hlavu nelámali. Tetřev tu stejně není, jak ukázaly studie.
    Jako nejhezčí úsek jsme jednohlasně zvolili cestu od Knížecích plání po staré pohraniční cestě do Strážného. To je šumavský skvost a doufám, že se o něm dozví co nejméně lidí.
    Jako nejnáročnější úsek jsme zvolili asi sestup od Plechého k Plešnému jezeru zážitkovou cestou po žluté. To je o kolena!
    Příště nejspíš zkusíme trasu modifikovat a vynechat tolik asfaltu na začátku. Zajímavým zpestřením by mohl být taky Hochficht a Hraničník.
    Díky, Martine, za pěkný blog. Celou trasu jsem si virtuálně i fyzicky prošel s tebou:-)

  7. Emil

    Ahoj Martine (i všem ostatním komentujícím),

    děkuji za zajímavé rady a tipy. Už nějaký čas plánuji, že bych se na podobný trek přes Šumavu vydal, ale vždycky se začnu vymlouvat na různé věci, od nezkušenosti až po fyzičku.

    Měl bych tedy otázku ohledně náročnosti tohoto treku v rámci jednotlivých denních etap? Jak jestli si to časově stíhal bez zbytečného spěchání.

    Koukám na to z pohlednu aktivně sportujícího člověka, který ještě nemá přímo nějaký zkušenosti (až na 1-2 denní treky v Norsku), chtějící absolvovat podobný trek.

    Pokud by byly nějaký další rady pro začátečníka, tak by to bylo fajn :-)

    Děkuji mnohokrát.

    S pozdravem
    Emil

  8. Martin

    Ahoj Emile, osobně si nemyslím, že by byl přechod Šumavy nějak nadměrně náročný. Denní etapy cca 30 km denně sice znamenají s těžkým batohem 10 hodin chůze, ale není to nic, co by nešlo s rozumnou fyzičkou zvládnout (a případně jde některý z dnů zkrátit na polovic vzhledem k rozmístění nocovišť). Takže asi jediné rady, co mám, jsou dobře prošlápnuté pohorky, pohodlný batoh a dostatek vůle těch sto kilometrů ujít :)

  9. Petr

    Zdravím,
    co se vody týče, možná by mohl posloužit projekt estudanky.eu. Sice jich asi nebude na Šumavě evidováno tolik, ale určitě by to mohlo při takovém putování pomoct. Minimálně zmíněný pramen “U bývalé roty” či prameny kolem plavebního kanálu jsem vkládal dokonce osobně. Tyto záznamy by měly být k dispozici i v mobilní aplikaci mapy.cz, ale mají i jednoduchou apku vlastní. Sám plánuji druhý pokus o přechod Šumavy,v tom prvním jsme podcenili hmotnost báglů a změnili putování na ubytování v turistické chatě s celodenními výlety. Ale i tak to bylo fajn. Jinak článek je moc pěkný, zajímavý a bude velmi užitečný při dalším plánováním, díky :)

  10. Gaspi

    Ahoj ,chci se zeptat, jestli by se tento přechod dal uskutečnit v zimním období na skialpech. Momentálně je tam dostatek sněhu , byl jsem tam na běžkách, takže mne tato varianta napadla.

  11. Pavel a Marta

    Ahoj,
    moc se nam libi tvoje trasa. Chci se zeptat, jestli je mozne ji projit v kvetnu. A pokud jsou nektere useky zavrene tak zda je mozne je obejit.
    Predem diky moc za odpoved.
    Pavel

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s