Přechod Krkonoš

Na přechod hřebenovky nejvyšších a jednoznačně nejkrásnějších českých hor, Krkonoš, jsem se se chystal už od začátku letošního léta. Po věčném odkládání z nejrůznějších důvodů, extrémními vedry počínaje a davy turistů či vlastní leností konče, přichází v půlce srpna snad až neuvěřitelná předpověď počasí. Dvacet stupňů, tlaková výše, jasná obloha a žádné bouřky. Naprosto ideální podmínky pro výšlap do hor. Ani minutu neváhám o tom, do kterých.

V pátek ráno si hodím batoh na záda, nasedám na vlak a vezu se do Harrachova s následujícím plánem: podél Mumlavy vystoupám na hřeben, kde se nedaleko pramene Labe napojím na červenou značku. Tu pak budu sledovat až na Pomezní Boudy a přespím pod širákem tam, kde mě zastihne noc. Druhý den ráno se pak vrátím domů.

Mumlavský vodopád

Po čtyřech hodinách strávených pozorováním krajiny z okénka vlaku konečně vystupuji na nádraží v Harrachově. Je krátce před jedenáctou. Nasvačím se, kouknu se do mapy a jdu se podívat dolů do města. Matně to tu poznávám, coby malé dítě jsem tu jednou nebo dvakrát byl, ale nemůžu si pomoct – Harrachov prostě pořád vypadá, jak když malebné bavorské městečko říznete vietnamskou tržnicí. A šmitec. Jdu pryč z města, na východ proti proudu Mumlavy.

K Mumlavským vodopádům, které jsou pořád stejně hezké, jako když jsem u nich byl tenkrát, vede široká asfaltová cesta, která pokračuje až k rozcestí Krakonošova snídaně. Je pravé poledne. Prvních deset kilometrů se mi podařilo zdolat za necelé dvě hodiny, a tak si u Krakonošovy snídaně za odměnu dopřávám oběd v podobě několika krajíců chleba se sádlem.

Cesta k Pančavské louce se Sněžkou v pozadí

Od rozcestí pokračuji dál po modré, tentokrát už po kamenném turistickém chodníku, který později přejde v příjemnou pěšinu a dovede mě až nad hranici lesa. Z cesty se začínají otevírat pěkné výhledy na okolní kopce – za mnou v dáli vidím Ještěd a za pár okamžiků poprvé spatřím vrchol Sněžky. Za chvíli pak dorazím k rozcestí U Čtyř pánů, přes které procházejí od Zlatého návrší a Dvoraček zástupy turistů, kteří se jdou podívat na pramen Labe. Připojuji se k nim a mířím po žluté značce na sever. K pramenu Labe (pokud tak lze betonovou skruž asi 200 m pod skutečným pramenem nazývat) je to coby kamenem dohodil a na hřeben už jen o něco málo dál.

U cedule s nápisem “Pozor – státní hranice” se konečně napojuji na červenou turisticku značku, tzv. Cestu česko-polského přátelství. Po široké šotolinové cestě stoupám k vrchu Violík a od něj k polské chatě Wawel. Z cesty mezi Violíkem a Wawelem jsou nádherné výhledy na české Krkonoše i do polského podhůří.

Pohled z cesty na Violík

Chata Wawel působí na první dojem poněkud nevzhledně, ale davy turistů napovídají, že někde poblíž musí být něco mimořádného. A skutečně – pohled na impozantní Sněžné jámy mi téměř vyrazí dech. O to víc, že jsem o tomhle 300 metrů hlubokém pokladu polských Krkonoš neměl ani tušení! Někdy je skutečně dobré neplánovat a nechat se překvapit. Vytahuji foťák a cvakám o sto šest, ze všech různých stran a míst, dokuď se mi aspoň trochu nepovede sílu a dechberoucí atmosféru Sněžných jam zachytit.

Sněžné jámy a chata Wawel

Konečně jsem se dosyta vynadíval, a tak pokračuji dál po červené po kamenném moři na severním úbočí Vysokého Kola. Cesta vede po kamenném turistickém chodníku a s velkým batohem není úplně příjemná, ale výhledy do Polska jsou z ní bezesporu úchvatné. Kdesi v dáli přede mnou se opět vynoří vrchol Sněžky.

Koukám se na hodinky a na 15 km na nejbližším rozcestníku a říkám si, že Sněžku prostě musím ještě dneska zvládnout. I kdybych tam měl dorazit třeba až za západu slunce a přespat tam.

Pohled od Petrovy boudy

Za rozcestím Pod Smělcem se cesta výrazně zlepší. Mezi klečí jdu dál směrem na východ okolo Mužských a pak Dívčích kamenů. Od Dívčích kamenů začne cesta znatelně klesat, dokud nedorazím – světe div se – k jakémusi staveništi. Z rozcestníku se pak dozvídám, že jsem právě u Petrovy boudy, která před pár lety za poněkud nejasných okolností shořela.

Od bývalé Petrovky vede asfaltka do sedla ke Špindlerově Boudě. Proklínám ji, ze sestupu po tvrdém asfaltu mě v trekových botách bolí chodidla, a doufám, že brzy skončí. Za pár minut jsem u Špindlerovy boudy. Na můj vkus je tu příliš mnoho lidí a aut a radši pokračuji dál na hřeben, směrem k Malému Šišáku.

Kamenitá cesta po hřebeni

Zlatý asfalt! Po cestě, která následuje na polské straně Krkonoš, se prostě nedá jít. Každý kámen jinak velký a jinak vysoký už nedělá unaveným nohám dobře a trekové hole se mi každou chvíli někde zaseknou, takže musím zastavit. Po chvíli naštěstí objevuji, že vedle kamenité cesty čas od času vede úzká pěšina vyšlapaná v trávě. Snad mi příroda odpustí – ale jde se po ní prostě lépe.

Slunce pomalu klesá k obzoru a dodává zalesněné krajině polského podhůří jedinečný půbav. U pramene poblíž cesty nabírám vodu a pokračuji dál na východ. Najednou před sebou spatřím Sněžku – téměř jako na dlani, už jen pár kilometrů přede mnou. Nejhečí úsek krkonošské hřebenovky pak završí polská ledovcová jezera Mały a Wielki Staw nasvícená příjemným zapadajícím sluncem.

Wielki Staw

Kousek za Małym Stawem se červená cesta napojí na dlážděnou silnici vedoucí z polské Karpacze. Je krátce před půl osmou a mám radost – po cestě se dobře jde a tak to vypadá, že na Sněžku to dnes večer skutečně stihnu. Její výrazný trojúhelníkový štít se přibližuje každým krokem. Čím jsem blíž, tím impozantněji hora převyšující o 200 metrů okolní terén působí.

Za pár minut jsem u polské horské chaty Schronisko Śląskie. Chvíli odpočívám, dám si něco k jídlu a vyrážím na vrchol Sněžky. Zdá se, že bych tam mohl dorazit akorát na západ slunce a pak se uvidí – třeba tam někde přespím.

Sněžka

Červeno-černá stezka klikatící se přímo po hřebeni hory je kvůli opravě zavřená, a tak musím jít pořád po silnici. Potkávám pár dalších lidí, kteří se jdou podívat na západ slunce, ale jinak je cesta téměř liduprázdná.

Čím výš stoupám, tím silnější fouká vítr a tím více se ochlazuje. Jakmile dorazím do stínu na východním úbočí hory, zima začne být nesnesitelná. Oblékám si bundu a nechápu, jak může takový vítr někdo vydržet jen v krátkém rukávu. Dochází mi, že můj plán přespat na Sněžce právě dostal tvrdou ránu – nemám žďárák a samotný spacák snadno profoukne. Budu rychle muset vymyslet lepší řešení.

Na vrcholu Sněžky

Ještě udělám pár kroků, a jsem na vrcholu nejvyšší české hory. Vítr je tu k nevydržení, ale výhled ze Sněžky při zapadajícím slunci jednoznačně stojí za to!

Výhled ze Sněžky

Mám neskutečnou radost, že se mi povedlo nejvyšší českou horu ještě dnešní večer pokořit. Ale nohy mě po více než třiceti kilometrech pomalu začínají vypovídat službu, takže si na chvíli sedám do závětří kaple sv. Vavřince (která tu stojí už od 17. století) a odpočívám. Zde bych však azyl na noc hledal marně, a tak jdu vymyslet náhradní plán. Asi čtyři kilometry dál za vrcholem Sněžky, kousek od chaty Jelenka, by měl být rozcestník Soví sedlo a někde poblíž přístřešek vhodný k přespání. Tam snad ještě zvládnu dojít.

Obří hřeben

Sestupuji ze Sněžky po silnici dolů a odbočuji směrem na Obří hřeben. Pořád fouká příšerný vítr, ale začínám mít pocit, že s ubývajícími výškovými metry přece jen ustává. Pomalu padá tma. Vytahuji čelovku a pokračuji po pěšine skrz kleč. Už se sotva držím na nohou.

Najednou uvidím v sedle pod Svorovou horou pěkný kus trávy obklopený ze všech stran nízkou klečí. U země vůbec nefouká a vypadá to tu jako vhodné místo pro přespání, nebýt té cesty. Chvíli přemýšlím a pak pokračuji dál, cesta však začne znovu stoupat. Únava vítězí – vracím se zpět na vyhlédnuté místo. Nic neřeším, vytáhnu karimatku, spackák a jdu spát.

Bivak u cesty

Nemám nijak dobrý pocit z toho, že sotva metr ode mě projde v noci směrem zpět na Sněžku několik lidí, ale ráno, celkem odpočatý, vstávám těsně před východem slunce a vyrážím dál. Hlavní hřeben Krkonoše mám skoro celý za sebou – už mi zbývá jen nedaleká Svorová hora a pak autobus, který odjíždí v půl deváté z Pomezních bud.

Na Svorové hoře jsem těsně po východu slunce. Vybíhám na haldu kamenné sutě na vrcholku a kochám se nádherným výhledem do všech stran. Přivstat si na východ slunce nebyl vůbec špatný nápad!

Východ slunce ze Svorové hory

Ze Svorové hory seběhnu dolů k chatě Jelenka a vydařený přechod hlavního hřebene Krkonoš mám za sebou. Už mi zbývá jen pár kilometrů k Pomezním boudám, kam dorážím po asfaltové cestě krátce před osmou.

V půl deváté sedám na autobus směrem do vnitrozemí a vezu se zpátky domů. Po 40 km a 2000 nastoupaných metrech jsem sice unavený, ale naprosto nadšený. Konečně jsem pokořil Krkonoše – sice o nešlo o žádnou velkou výzvu, ale užil jsem si to a rozhodně to stálo za to!

Kompletní fotogalerie: http://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157635112761634/


Pár tipů a poznatků na závěr:

  • Při 40 km a 2000 m stoupání není hřebenovka Krkonoš nijak obtížná. Pokud si ji vhodně rozložíte mezi dva dny (tedy lépe než 35+5 km) a budete mít dobré počasí, bude se jednat v podstatě o příjemnou procházku.
  • Nocleh: spaní ve volné přírodě je v Krkonoších na hraně zákona. Pokud tuto možnost zvažujete, tak určitě dobře víte, co si můžete při spaní “na divoko” v ČR dovolit a jak se chovat. Jinak je tu pár horských chat, kde by mělo být možné přespat za rozumnou cenu ve vlastním spacáku (např. Brádlerovy boudy, Luční bouda, schronisko Dom Ślaski, chata Jelenka), osobní zkušenost s nimi však nemám.
  • Přespání na Sněžce mi přijde jako dost špatný nápad (i když jsem o tom původně uvažoval) – je tam zima, vítr a i na noc tam zůstává pár lidí. Pokud vás láká východ Slunce, přijde mi rozumnější přivstat si a na Sněžku dojít těsně před svítáním, ale rozhodně tam nebýt přes noc.
  • Voda: po cestě mezi Špindlerovou boudou a Obřím sedlem jsem potkal několik pramenů, ze kterých šla bez problémů nabrat voda. Jinak jsou tu opět horské chaty.
  • Doprava: z Prahy hl. n. odjíždí v sedm ráno rychlík do Tanvaldu, kde přestoupíte na osobák a v Harrachově budete před jedenáctou. Případně můžete jet autobusem z Černého mostu, který vyjde časově prakticky nastejno. Zpátky se dá dostat autobusem z Pomezních bud (poslední jede po čtvrté hodině!) do Pece pod Sněžkou (přímý bus do Prahy), případně do Trutnova nebo Dvora Králové na vlak a vlakem pak přes Pardubice.
  • Příjemně mě překvapilo, kolik bylo ve všední den (pátek) v Krkonoších lidí – málo, až na pár výjimek (Wawel, Špindlerova Bouda). Navíc čím víc se blížil večer, tím lidí ubývalo, a na Sněžce v osm večer nebyl téměř nikdo.

Pokud máte s přechodem Krkonoš nějaké zajímavé zkušenosti, nebo byste se jen chtěli na něco zeptat, nebojte se napsat do komentářů!

Advertisements

3 comments

  1. Krkonoše

    na Sněžce jsme na třetí pokus přespali (na zahrádce nové Poštovny) a opravdu je tam zima a vítr, ale dají se tam těsně pod vrcholem najít místa, kam vítr tolik nefouká…jinak skvělé čtení!

  2. BJBAT

    To spaní nadivoko není až takový problém, jen člověk nesmí spát u cesty, ale zzajít hloubš do lesa. nedělá li brajgl, nemá problém. Jen je pak občas vtipné ranní bloudění “kudy jsme to sakra potmě šli”.

  3. Martin

    BJBAT: Souhlas. Jen je třeba myslet na to, že třeba na hřebenech nejsou lesy, kam by šlo zalízt :) Obecně, moc bych nepokoušel první zónu (podle mě tam není nazdařbůh), ale jinak se dá podle mě v Krkonoších přespat jako kdekoliv jinde, stačí trochu soudnosti a chovat se slušně.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s