West Highland Way

September 21, 2013

“Jedeš na trek?” osloví mě britský gentleman poté, co hodím do autobusu těžkou krosnu s přivázanou karimatkou a pohodlně se usadím do sedačky.

“Jasně,” odpovídám. “Do Skotska. Na West Highland Way.”

“Pěkné,” pokračuje a zamyslí se. “Tam jsem byl třikrát. Podle mě je to jedno z nejkrásnějších míst na světě. Dobře sis vybral.”

Prohodíme ještě pár slov a autobus se pomalu rozjíždí. Proplete se ucpanými ulicemi Londýna a za chvíli už uhání po široké dálnici směrem na sever, až do dalekého Glasgow.

Pozoruji malebný venkov a nekonečné nížiny se zelenajícími se loukami a pastvinami. Krajina se časem stává divočejší, roviny přechází v drobné kopce a lesy a vesnice na stráních střídají opuštěná vřesoviště. Svahy strmě stoupají a liduprázdné pláně a široká údolí se táhnou tam, kam až oko dohlédne. Na anglicko-skotském pomezí se krajina na chvíli zklidní. Najednou však opět nastoupí strmé kopce a hory porostlé vřesem. Konečně Skotsko. Fàilte gu Alba!

Glasgow, George Square

Po osmi hodinách strávených v autobusu vystupuji v Glasgow, v ostrém podvečerním slunci najdu nádraží Queen Street a svezu se vlakem do Milngavie, bohatého předměstí skotské metropole. Snažím se od místních pochytit trochu přízvuku, ale nerozumím ani slovo. Vlastně ani nevím, jestli se mezi sebou baví anglicky, nebo skotskou gaelštinou. Tak snad se tu nějak domluvím. Doufám.

Seženu vodu na další den dopředu a vracím se do centra městečka Milngavie, na pěší zónu, kde je oficiální začátek dálkové trasy West Highland Way, která mě provede drsnou, ale nádhernou skotskou vysočinou. Je půlka září roku 2013, skoro devět večer a 96 mil dlouhý trek, který chci zvládnout za šest dní, právě začíná!

Den první: Milngavie – Milarrochy

Probouzím se do krásného slunného rána na vřesovišti kousek za Milngavie, kde jsem hned předchozí večer vyzkoušel možnost legálního táboření kdekoliv ve skotské krajině. Sbalím stan, hodím si na záda těžký batoh a sbíhám po stráni zpátky do lesoparku Mugdock Wood, kterým vedou první kilometry West Highland Way.

Kempování na vřesu u Milngavie

Do očí mi svítí zlatavé ranní slunce a cesta klikatící se mezi nízkými stromy podél potoka a tůní příjemně ubíhá. Potkávám ranní běžce a zdravím místní, kteří si po ránu vyrazili na procházku. U kamenného stavení opouštím park a šipky se symbolem bodláku mě dovedou k malému jezeru, Craigallian Loch. Míjím první výletníky, kteří také vyrazili na West Highland Way, a po krátkém úseku po silnici se ocitám na rozlehlé travnaté pláni, odkud se otevře nádherný výhled do nížiny i na první skotské kopce.

Projdu brankou v ohradě a scházím směrem do údolí. Cesta klesá po travnaté stráni, kde se pasou ovce a ve větru se klátí osamělé stromy. Vpravo ode mě se tyčí mohutný čedičový vrch Dumgoyne. Rozeženu stádo krav, které se pase na pěšině, a za chvíli jsem v údolí říčky Blane Water, která teče skotskou nížinou na sever do jezera Loch Lomond, kam ještě dnes dorazím.

Strathblane Hills

Pokračuji rovinatou krajinou skrz drobná pole, pastviny a farmy po náspu bývalé železniční trati, která kdysi vedla do Glasgow, ale byla zrušená dávno v 50. letech. Zastavuji se na svačinu a kochám se pohledem na rozlehlé stavení na druhé straně louky a ponurý opadaný strom. V tom mě někdo pozdraví a dva hlasy prohodí několik nesrozumitelných slov.

“Omlouvám se, ale úplně nerozumím skotskému přízvuku,” snažím se zachránit situaci.

“Ale my jsme Irové!” odpovídají dva vysmátí chlapíci, už znatelně pomaleji. A tak mám společnost na pár dalších kilometrů. Probereme všechno možné od piva, přes irské hory až po fotbal, kterému ale ani trochu nerozumím. Při drobné fotografické pauze ve vsi Gartness se loučím, ale dva chlapíky ze Severního Irska, kteří se ze všeho nejvíc těší na večer do hospody, ještě po cestě několikrát potkám.

První pohled na jezero Loch Lomond

K vesnici Drymen, ležící na jihovýchodním cípu jezera Loch Lomond, vede jeden z mála asfaltových úseků celého treku. Obcházím ves a cesta mě zavede do lesa Garadhban Forest. Je napůl vytěžný a vypadá to tu jako po kůrovcové kalamitě v jednom nejmenovaném českém pohoří, ale poprvé odsud spatřím slavné jezero Loch Lomond. Je ohromné. Klidné. A krásné.

Na konci lesa, kde cesta začíná stoupat vřesovištěm směrem ke Conic Hill, se dávám do řeči s Johnem a Brianem, dvěma ostřílenými horaly z Glasgow, kteří vyrazili na West Highland Way snad už podesáté. Je to příjemné setkání. Dozvídám se něco málo ze skotské historie, o Rob Royi, Jakobitech i starých vojenských silnicích, po kterých WHW vede ve své severní části.

Vřesoviště pod Conic Hill

Pod Conic Hill se však rozloučíme. Skotských příběhů už bylo dost a jdu je vyměnit za nádherný výhled na jezero Loch Lomond z vrcholku kopce. Prohlížím si rozlehlou vodní hladinu jezera zařízlou v údolí mezi zalesněnými úpatími hor a posetou drobnými ostrovy. Začínám mít pocit, jakoby kdesi v dáli na opačném břehu pršelo.

Skutečně. Za pár minut na mě spadnou první skotské kapky vody. Křest ohněm na West Highland Way. Konečně, nemohl jsem se deště dočkat!

Loch Lomond v dešti z Conic Hill

Zabalím se do nepromokavého oblečení, na batoh a foťák hodím pláštěnku a za bubnování prudkého deště opatrně scházím z vrcholku kopce zpátky na cestu. Míjím dva šílence na celoodpružených horských kolech, kteří v blátě sjíždějí Conic Hill, zdolávám branku v ohradě, “kissing gate”, do které se nevejdu s batohem, a skrz les sejdu do vsi Balmaha ležící na samotném břehu jezera.

U přístavu se znovu setkám se starými známými Iry, kteří se už z dálky chlubí, jakou hospodu si na večer vybrali. Skoro jim závidím, ale musím dojít ještě pár kilometrů do kempu. Východní břeh Loch Lomond je turisticky tak vytížený, že tu už pár let platí zákaz volného táboření. Naštěstí – dřív to tu prý místy vypadalo jako v nočním klubu a ráno jako na skládce.

Bonnie Banks o’Loch Lomond

V kempu v Milarrochy Bay přestane pršet takřka hned poté, co si postavím stan. Zpoza mraků na chvíli vykoukne slunce a než zajde za vrcholky kopců na protějším břehu, jezero Loch Lomond se ukáže v celé své kráse. Vyfotím si nádherný západ slunce nad jezerem a jdu spát.

Den druhý: Milarrochy – Doune

Ráno se probouzím krátce poté, co ustane noční déšť. Nad jezerem se valí těžké mraky a cáry mlhy, všude je vlezlé mokro a vlhko. Čeká mě další křest ohněm: první setkání s bájnými skotskými muškami, tzv. midges. Než stačím složit stan, nalétávají na mě ve stovkách a mám pocit, jako by mi někdo foukal popel do očí. Zabalím si obličej do šátku a stáhnu kapuci tak, že sotva vidím úzkou škvírou ven. Nacpu sbalený stan do batohu a utíkám se zavřít do táborové kuchyňky, kam se snad midges nedostanou. Jsem zachráněn.

Po snídani vyrážím po asfaltce dál na sever po břehu jezera Loch Lomond. Mizerné bestie midges si mě naštěstí nevšímají, dokud se hýbu. Po chvíli se od asfaltu odpojím a vcházím po pěšině do lesa na břehu jezera, odkud na chvíli spatřím jeden z prvních skotských Munro, hor vyšších než 3000 stop, Ben Lomond.

Ben Lomond

Projdu okolo dalšího velkého autokempu. Kdesi u vesnice Sallochy mě předjíždí postarší cyklista s batohem, na kterém má připevněné trekové hole. Po procházce dalším úsekem původního skotského pralesa ho potkávám odpočívat na břehu jezera, celého udýchaného.

“Neviděls někde moji manželku na kole?” ptá se mě. “Vždycky se někde zpozdí…”

“Neviděl,” odpovídám a pokračuji dál. Milou skotskou paní, také s velkým batohem a trekovými holemi na zádech, která tlačí kolo po nesjízdných kamenech, však potkávám o pár kilometrů dál, když se cpu ostružinami u cesty.

Prohodím s ní pár slov, postěžuji si na midges a vyřídím vzkazy od manžela, ale po chvíli se naše cesty rozdělí. Doslova – vedle pěšiny se znovu objeví asfaltka, která je pro kolo jednoznačně vhodnější, ale v těžkých trekových botách bych na ní trpěl.

Pokračuji po pěšině dál podél břehu a přichází první náročnější úsek cesty. Zalesněné břehy jezera Loch Lomond jsou stále strmější, pěšina vede po kamenných schodištích do kopců, kroutí se mezi zakrslými břízami a zelenajícími se buky, pak zase klesá a znovu stoupá jako na horské dráze.

Pohled na A’Chrois, Ben Vane a Ben Vorlich

Cesta se zklidní se až v osadě Rowardennan, kde je hostel, poslední kemp široko daleko a za kterou také končí zákaz volného stanování v přírodě. Odsud pokračuje podél jezera k chatě Ptarmigan Lodge, za kterou se rozděluje do dvou větví – na pěšinu vedoucí přímo po břehu a na horní cestu sledující vrstevnici na stráni nad jezerem. Chtěl jsem jít podél břehu, ale odbočku ze štěrkové silnice se mi podaří minout. Ale když zespoda slyším hlasy lidí, kteří se tam někde dole, zdá se, ztratili, tak té široké štěrkové cesty vlastně ani nelituji. Z několika míst je navíc pěkný výhled na jezero a v jednu chvíli dokonce vykoukne slunce zpoza mraků a daří se mi usušit mokrý stan.

Pěšiny vedoucí po kamenech a v lese přímo u jezera si dosyta užiju vzápětí. U chaty v místě nesoucím jméno Cailness široká cesta končí a začíná vůbec nejtěžší část celé West Highland Way. Navíc začíná pršet, naštěstí jen na chvíli.

Technicky náročný úsek podél jezera

Stezka se ze začátku nenápadně proplétá mezi nízkými stromky a kameny na břehu, ale za hotelem v Inversnaid, odkud je jeden z nejhezčích výhledů na Loch Lomond, začne přituhovat. Zbývá mi posledních pár kilometrů k Doune Bothy, kde bych rád přespal, ty se však zdají být nekonečné. Svahy u jezera Loch Lomond strmě stoupají vzhůru. Pěšina se tísní mezi skalisky a stromy, s těžkým batohem překonávám náročná stoupání a klesání a přesto zůstávám ve stejné nadmořské výšce. Vylezu několik dalších kamenných schodišť, překonám pár dřevěných lávek a širokých brodů, a vyčerpaný odpočívám na louce v místě, kde nejsou břehy jezera tak prudké. Doune už musí být blízko.

Spletl jsem se. Chybí mi ještě pár kilometrů. Stejně náročný úsek mě čeká ještě jednou. Ani jeden krok není stejně dlouhý, cesta opět stoupá a vzápětí klesá a hned zas a znova. Šplhám po balvanech do stráně, přidržuji se kmenů při sestupech a nejsem si jistý, kudy mám vlastně jít. Nakonec však obtížný úsek přece jen skončí. Dorazím na další louku s nádherným výhledem na hory na severu, projdu okolo zarostlé kamenné zídky a zanedlouho před sebou spatřím opuštěné stavení, Doune.

Doune Bothy

Navíc tu potkávám staré známé Skoty z Conic Hillu, kteří pozorují srnky pasoucí se hned u cesty. Ještě se mi skoro poštěstí zapadnout do bažiny, ale už jsem v Doune Bothy, opuštěném a nezařízeném, ale udržovaném domě, ve kterém je možné zadarmo přespat.

Zůstávám tu na noc zcela sám. Unavený se usadím do houpacího křesla, spokojeně pozoruji oheň praskající v krbu a rozjímám. Co víc si můžu přát.

Den třetí: Doune – Auch

Ráno mě probudí první paprsky slabého severského slunce pronikajícího do oken Doune Bothy. Sbalím se, vyrážím na cestu a snažím se nevyplašit srnky, které se opět pasou sotva pár metrů od cesty, která mě dovede zpět k břehu jezera Loch Lomond.

Vyfotím si mohutná skaliska na protějším břehu a vydávám se dál na sever. Minu další opuštěné stavení, po dřevěných schůdcích přelezu starou kamennou zeď a ocitám se na úpatí kopce Cnap Mòr, který leží na nejsevernějším cípu jezera. Výhled na hladinu Loch Lomond nesměle vinoucí se mezi skotskými horami je odsud bezesporu úchvatný.

Loch Lomond

A tak se loučím s malebným jezerem, s Bonnie Banks o’Loch Lomond, které mi dělaly společnost po několik desítek kilometrů, a vydávám se vzhůru do stráně a vstříc údolí Glen Falloch. Procházím nádherným lesem nad řekou, v kempu Beinglas Farm doplňuji zásoby pitné vody a za nedlouho jsem na travnatém úpatí dlouhého malebného údolí řeky Falloch. Ani mi nevadí, že skrz něj vedou dráty vysokého napětí, silnice i železnice, i tak je krásné.

Z cesty klikatící se po stráni spatřím další vrchloky vysokých hor kdesi v dáli přede mnou. Pak sejdu až na dno údolí, ke Carmyle Cottage, a podchodem, do kterého se i skrčený sotva vejdu, překonám železnici z viktoriánských dob, scénickou West Highland Line, a hned vzápětí rušnou silnici A82 vedoucí z Glasgow do Inverness.

Carmyle Cottage

Ocitám se na protější stráni údolí Glen Falloch, na bývalé vojenské cestě vedoucí do Fort Williamu. Vybudovali ji Angličani po potlačeném povstání Jakobitů v roce 1715, aby si zajistili snadný přístup do nepoddajné skotské vysočiny, a turistická trasa West Highland Way starou vojenskou silnici sleduje prakticky v celé své severní části.

Po široké cestě pokračuji okolo farmy a pasoucích se krav a ovcí až na rozcestí nedaleko městečka Crianlarich. Projdu brankou v ohradě a svačím svůj oblíbený chleba se sádlem. Po chvíli přichází zrzavý borec s velikým batohem na zádech, podle barvy vlasů zcela jednoznačně místní.

Ovce u vojenské silnice

“Jdeš West Highland Way?” ptám se.

“Jo,” odpovídá. “Už jsem to šel jednou minulej rok, ale teď to zkoušim dát za tři dny.”

“Tři dny? To zní šíleně. To jdeš něco jako 30 mil denně, ne?”

“Jo. Vlastně včera ještě víc. To už mě ale chytaly křeče a vážně jsem myslel, že to vzdám,” pokračuje. “Ale dneska je to zase v pohodě. Chtěl bych dojít někam k Bridge of Orchy a zejtra do Fort Williamu, tak snad to dám.”

Zaslouží si můj obdiv. Padesát kilometrů denně s těžkým batohem mi připadá jako nadlidský výkon. Ještě prohodíme pár slov, ale pak si navzájem popřejeme šťastnou cestu a každý si jdeme svým vlastním tempem.

Ben More a Stob Binnien

Po dalším úseku lesem podcházím most železniční trati, která vede do přístavu Oban, a přebíhám silnici A82. Po lávce přejdu řeku Fillan a z rovinaté pastviny se otevře nádherný výhled na skupinu hor Crianlarich Hills – včetně fotogenického Ben More, jedné z nejvyšších skotských hor.

Po loukách a travnatých pláních pak pokračuji okolo farem a ruiny kláštěru Sv. Fillana až do městečka Tyndrum ležícím na hlavní silnici. V centru města je obchod, který okamžitě beru útokem. Doplním zásoby sušeného ovoce, pečiva a koupím i Spicy Pork Pie. Maso! Dnes večer budou hody!

Na lavičce před obchodem v Tyndrum se ještě nasytím plechovkou fazolí v tomatu, vyslechnu si Skota, který křičí do telefonu, jak bylo dneska neuvěřitelně úžasné počasí a jak konečně viděl Ben More, a pokračuji dál z města, směrem k Bridge of Orchy. Rád bych večer došel za farmu Auch, na 90. kilometr West Highland Way, a tam přespal.

Cesta na sever

Vystoupám po staré vojenské silnici do kopce a znovu přejdu železniční trať. Po pár minutách po cestě na úpatí hory Beinn Odhar se mi zatají dech. Lesy a kopce na protější straně údolí najednou ustoupí a přímo přede mnou se rozprostře nádherný výhled na vrcholky hor v dáli kdesi na severu, zlehka osvětlené zapadajícím sluncem. A k nim až dojdu! Vzpomenu si, jak se krajina změnila od prvních kilometrů cesty, a při pohledu na hory daleko přede mnou jsem naprosto šťastný. Chce se mi dojetím brečet, když si uvědomím, kam až jsem za tak krátký čas došel a že mám před sebou konečně tu drsnou severskou krajinu, po které jsem tak zoufale toužil.

Po vojenské cestě jdu dál směrem k Bridge of Orchy. Ještě jednou přecházím železnici West Highway Line, míjím farmu Auch a už tábořím na travnatých svazích nohutné špičaté hory Beinn Dorain.

Beinn Dorain

Usínám při zlatavém západu slunce. V noci mě budí děsivé a smyslné troubení jelenů v říji, ale jen co ustane, opět brzy spím.

Den čtvrtý: Auch – Kinlochleven

Ráno se mi nechce vstávat a také na to pěkně doplatím. Jsem líný vylézt ze spacáku a otálím se snídaní, v tom začnou na stan bubnovat kapky vody. Stačilo by deset minut a mohl jsem se balit v suchu, proklínám se. A zatímco včera bylo překvapivě nádherně, skoro celý den svítilo slunce a nespadla ani kapka deště, dneska to skutečně vypadá na pravé skotské podzimní počasí a celodenní slotu.

Vojenská silnice v dešti

Nacpu do batohu mokrý stan a snažím se, aby mi ostatní věci příliš nepromokly. Sejdu z vřesoviště zpět na starou vojenskou cestu a pokračuji dál k Bridge of Orchy. Obcházím krávy, které se usadily na zablácené cestě, a jdu se na chvíli schovat pod střechu na nádraží. U hotelu ve vesnici pak doplním vodu a překročím rozvodněnou řeku Orchy po kamenném mostě, který tu byl postaven v 18. století jako součást vojenské silnice.

Nějací Skotové se mě ptají, jestli jdu nahoru přes kopec. Nechápu, co tím myslí, až pak zjistím, že trasa se dá zjednodušit cestou po břehu jezera Loch Tulla. Ale to by byl téměř podvod – cesta po úpatí Ben Inverveigh představuje jen drobné převýšení a není vůbec náročná. Byly by odsud nádherné výhledy, nebýt deště, tak se místo kochání se krajinou dávám do řeči se starými známými a milou skotskou paní, která už vyměnila horské kolo za trekové hole a zbytek West Highland Way jde pěšky.

Bridge of Orchy

Pomalu přestává pršet a u Forest Lodge, těsně před začátkem stoupání k Rannoch Moor, se zastavuji na svačinu. Proletí kolem mě drobná černá muška, pak dvě, pět, deset a během chvíle se vyrojí stovky otravných skotských midges. Jsou nesnesitelné, létají mi do obličeje a do pusy, nemůžu zůstat stát na jednom místě, natož se v klidu najíst. Hodím si batoh zpátky na záda a beru nohy na ramena.

Šlapu po zpěvněné cestě od Forest Lodge do mírného, ale dlouhého kopce, a padá na mě únava. Kdykoliv se však zastavím, tak opět přiletí midges a chtějí si mě dát k snědku. A tak zase utíkám dál a pomalu mi docházejí síly, protože si nemám kde odpočinout.

Zachrání až mě most přes horskou říčku Allt Doire Mhic Làimh. Shodím batoh ze zad a na chvíli se usadím na zábradlí. Zabalím si celý obličej do kapuce a čekám, až opět přiletí midges. Nepřiletí. Je tu sice stejně vlezlé vlhko, jako všude po cestě, ale fouká tu slabý vítr a ten midges, jak se zdá, dokonale odradí.

Rannoch Moor

Snad půl hodiny tu odpočívám, ale pak se vydávám dál. Po levé straně se z vřesu zvedají drobné vrcholky hor zahalené v mlze, po pravé straně se otevírá dechberoucí výhled na drsnou rovinatou krajinu rašeliniště Rannoch Moor, která se táhne, kam až oko dohlédne. Přecházím dravou horskou řeku Bà po dalším kamenném mostě a o pár kilometrů dál už jsem na dohled od Kingshouse, nejstaršího fungujícího zájezdního hostince ve Skotsku, dnes hotelu s restaurací.

Obloha se protrhává do modra a na Rannoch Moor se objevují zlatavé pruhy krajiny rozzářené odpoledním sluncem. Scházím po vojenské cestě k východnímu konci údolí Glen Coe, ze kterého se valí oblaka směrem na jih přes impozantní trojúhelníkový štít Buachaille Etive Mòr, jedné z nejkrásnějších hor na West Highland Way.

Buachaille Etive Mòr

U hostince Kingshouse jsem před šestou večer a odpočívám tu, ale zůstávat se mi tu příliš nechce. Zkoumám mapu a výmýšlím šílený plán – pokusím se ještě večer zdolat obávané Devil’s Staircase, Ďáblovo schodiště, a dojít do kempu v Kinlochleven. Počasí začíná být nádherné a na deset mil cesty je pořád ještě času dost.

A tak podél silnice A82 mířím směrem do Glen Coe. Každou půl hodinu zastavím na pět minut a doplním zásoby energie a poprvé na West Highland Way začínám podvádět s hroznovým cukrem. Za hodinu jsem v Altnafeadh, odkud je vidět do slavného údolí Glen Coe a kde také začíná Ďáblovo schodiště.

Glen Coe

Připravuji se na drsné stoupání, čekám náročný kamenitý terén a mám z nadcházejícího úseku cesty značný respekt. Cesta nejdřív pozvolna stoupá, pak se lehce klikatí na strmějším svahu, ale žádná výzva nepřichází. Projdu mlhou a najednou jsem nahoře v sedle. Konec.

Ďáblovo schodiště mě poněkud zklamalo. Jeho název ospravedlňuje snad jen to, že leží na cestě, která jako jediná umožňovala dlouhou dobu přístup do skotské vysočiny, a kdysi ho tedy musel zdolat každý, kdo se chtěl dostat dál na sever. Co však rozhodně není zklamáním, je výhled. Půvabná Buachaille Etive Mòr, napůl zahalená v mlžném závoji a s vrcholem osvětleným zapadajícím sluncem, se odsud ukazuje v celé své kráse, stejně tak hřeben na opačné straně.

Buachaille Etive Mòr

Opět procházím mlhou a po cestě klikatící se přes vřesoviště a skrz bažiny sestupuji do údolí k městu Kinlochleven. Pomalu se stmívá, zapínám čelovku a do kempu v Kinlochleven přicházím už za úplné tmy v půl desáté večer. Zalezu do vytoužené teplé sprchy, prohodím pár slov se starými známými Skoty, které jsem potkal už na Conic Hillu, a partou belgických studentů, a naprosto vyčerpaný jdu spát.

Den pátý: Kinlochleven – Glen Nevis

Zbývá mi už jen 25 kilometrů do konce trasy ve Fort Williamu a vypadá to, že bych mohl dnes West Highland Way zdárně dokončit. Okolo deváté ranní se sbalím a vyrazím do obchodu v Kinlochleven. Nutně potřebuji něco sladkého, a tak si ulovím velikou sklenici Nutelly, kterou jsem marně sháněl už v Tyndrum. Je pěkně těžká, ale nevěřil bych, jak rychle dokážu skoro půl kila čokolády zdolat.

Ze sousedního městečka Kinlochmore, které leží na protějším břehu řeky Leven, stoupám skrz řídký les do sedla s výhledem na Loch Leven a dál do údolí říčky Allt na Lairige Moire. Udělal jsem však velkou chybu – pořádně jsem se ráno nenasnídal. A když se to pokusím napravit, hned příletí midges. Nevím, jestli tu v noci pršelo nebo ne, ale zdejší vlhký vzduch jim náramně vyhovuje. Musím vzít nohy na ramena a hladový pokračovat dál do kopce.

Loch Leven

V sedle si fotím výhled na Kinlochleven, Kinlochmore a fjord Loch Leven a doufám, že se midges neobjeví. Doufám marně a opět utíkám dál. Pokračuji dlouhým zeleným údolím a okolo rozpadlého stavení Lairigmòr, kde se osaměle pasou ovce, a dávám se do řeči s cyklistou, který právě slezl z kola. Snaží se celou West Highland Way, pro kolo z velké části naprosto nesjízdnou, zvládnout za dva dny. A prý musí být dneska opatrný, protože předchozí den si chtěl trochu užít a při sjezdu ke Glen Coe to schytal ráfek, ve kterém teď zeje pořádná díra.

O pár kilometrů dál pak potkávám dvě paní spokojeně zakusující svačinu a končím s hrdinstvím. Poprosím o repelent proti midges a konečně si, v čase oběda, dopřávám pořádnou snídani. Malé mušky mám sice všude na oblečení, ale v obličeji už jim tolik nevoním, a tak se můžu v klidu najíst. Neuvěřitelně se mi uleví.

Lairigmòr

Začíná pršet a k dešti se přidává chladný vítr. Do kempu v Glen Nevis mi chybí ještě víc než 10 kilometrů a proklínám počasí i zablácenou cestu. Za chvíli mám od kaluží mokré nohy, i propocené oblečení, protože nepromokavá bunda v dešti pomalu přestává dýchat. Ale dokud jdu, tak mi je naštěstí teplo.

West Highland Way se odpojuje od staré vojenské silnice, která vede do Fort Williamu z opačné strany, a okolo pastvin a luk vchází do hustého jehličnatého lesa Nevis Forest, kde se před deštěm na chvíli schovávám a dopřávám si další svačinu.

Nevis Forest

Cesta v hustém dešti a s promočenými botami se však stává utrpením a teprve teď si uvědomuji, jaké jsem měl předchozí dny štěstí na počasí. Les nad údolím Glen Nevis mi připadá nekonečný a déšť také. Stezka se o pár kilometrů dál napojí na tvrdou štěrkovou cestu klesající do údolí, která je sice dobrá pro těžké náklaďáky, ale rozmočená chodidla na tvrdém povrchu trpí a lýtka a kolena jakbysmet. V záhybu cesty pak spatřím Ben Nevis, nejvyšší skotskou i britskou horu, s vrcholkem zahaleným v dešťových oblacích. Chtěl jsem na ni sice další den vylézt, ale počasí mě dokonale odradilo. Stejně jsou hory hezčí z údolí, říkám si.

A pak se se přede mnou konečně otevře výhled do údolí Glen Nevis a na město Fort William. Už jsem na konci cesty. Jsem úplně vyčerpaný, ale šťastný. Dokázal jsem to.

Glen Nevis a Fort William

Po tvrdé cestě a bolestivém sestupu dorazím do kempu pod Ben Nevis. Do Fort Williamu, oficiálního konce cesty, mi zbývá sice ještě čtyři nebo pět kilometrů, ale čert je vem. Stejně vedou po asfaltu a s tím už nechci mít dnes nic společného. Nemám sílu pokračovat dál a za doznívajícího deště stavím stan v Glen Nevis.

Tím pro mě West Highland Way symbolicky končí.

Den šestý a slovo závěrem

Další den jsem před polednem snad poslední, kdo opouští kemp. Usuším provhlé oblečení a příjemným vycházkovým tempem se dobelhám do Fort Williamu, krásného a největšího města skotské vysočiny, až k oficiálnímu cíli West Highland Way. Skoro ve dvě odpoledne mi v restauraci odmítnou uvařit anglickou snídani, tak se aspoň zasytím výtečným hovězím burgerem s nadlidskou porcí hranolků, a jdu vymýšlet, kam se vydat dál.

Fort William

A tak se mi zdárně podaří dostopovat až do přístavu v Mallaig, odkud se lodí vydám na ostrov Skye, abych se hned další den kvůli děsivé předpovědi počasí vrátil na pevninu. V Mallaig přečkám příšernou noc s průtrží mračen a větrem, který mě málem odnese i se stanem do rozbouřeného moře, a ráno prochladnu při čekání na vlak. Nakonec se vydám po scénické West Highland Line poznat města Glasgow a Edinburgh a pak přes Londýn zpět domů. Ale to už by bylo na jiné vyprávění.

–

Fotogalerie: všechny fotky (je jich vážně hodně) | best of (stravitelnější výběr)

Advertisement

Written by Martin Posted in Cestopis, Skotsko, Trek