Podzimní Středohoří

Podzimní krajina mlčí. Není slyšet zpěv ptáků, ani šelestění padajícího listí ve větru. Jen hrobové ticho. Země uvězněná v bledé mlze, nekonečná a neprostupná šeď, kam jen oko dohlédne. Z ponurého závoje se jen občas vynoří dvě žlutá světla a za zvuku motoru se zase ztratí v mlze. A opět se rozprostře prázdnota.

Z mlhy vystoupí křížek na rozcestí a na protější straně silnice namodralá značka, šipka ukazující do šedavé krajiny. Kletečná, stojí na ní.

Odbočujeme do polí. Nad silnicí se klenou opadané stromy a ukazují cestu skrz mlhu do ospalé vsi. Několik domů, košatá lípa s posledními zbytky žlutých listů, kaplička na návsi. Ticho. Míjíme poslední stavení a vstupujeme do lesa pod horou, kterou v mlze nevidíme.

Po zarostlé cestě se prodíráme mokrou trávou, blátem a usychajícími kopřivami. Vyšlapaná pěšina uhne do stráně a lesem se klikatí k vrcholu. Po cestě strmým suťoviskem nás vedou drobní kamenní mužíci, abychom v mlžném závoji nezabloudili. Přicházíme ke vrcholové mohyle.

Jsme na Kletečné, téměř nad mlhou. Na východě, těsně nad obzorem, prosvítá slabé světlo slunce.

Cesty se mění a mapy klamou. Svážnice už dávno nevede tam, kde bývala před lety, a zůstal po ní jen zarostlý úvoz s kopřivami a trnitým ostružiním. Vrátili jsme se z vrcholu do vlhké šedi a zabloudili jsme. Les ustoupil a po loukách a pastvinách jdeme mlhou a nevíme kam.

Spatříme stavení a zablácenou cestu, která vede do zapomenuté vsi s rozpadlými domy a kapličkou. Zbožná, jmenuje se. Už víme, kde jsme. Vracíme se zpět po blátivé cestě na sever, mezi pastvinami a kravami polehávajícími na stráních, které mizí v šedi.

Jsou slyšet auta. Rozmazaná světla, burácení motorů a hukot pneumatik, kamiony vynořující se z mlhy. Musíme po silnici, abychom došli na značenou lesní cestu. Utíkáme do stráně a do lesů.

Mlha řídne a zbarvuje se do bleděmodra, les se zdá být barevnější. Rozcestí. Mělký úvoz. Pěšinou zahloubenou do stráně stoupáme do kopce a mezi holými stromy prosvítá slunce a padá na nás podzimní listí. Pak mlha zmizí a slunce vysvitne v plné síle.

V poslední začátce pěšiny se objeví kamenná zeď a vedle ní plot. Stanice nákladní lanovky, hospoda a observatoř s rozhlednou. Okolní hory vystupující z oblaků pod námi. Na Milešovce je dopoledne nezvykle rušno.

Po kamenité pěšině běžíme z kopce dolů. Slunce opět slábne, ale ranní mlha už ztratila svou moc. Šedomodrý závoj mizí a lesy i krajinu zbarvuje jemné zlatavé světlo. S horou v zádech míjíme ves v sedle, ovocné stromy i koně na pastvinách a vstupujeme do lesů na protějších stráních.

Lehký vánek si pohrává s padajícím podzimním listím snášejícím se na šedý asfalt. Slunce prosvítá mezi nízkými stromy a cesta se kroutí po kamenitých svazích a zalesněných stráních kopců. Kříží klidné silnice skryté pod žlutou peřinou listí. Vyústí na louce, nad kterou se rozprostře nenápadný oblý vrch. Míříme mu stříc.

Vyježděné koleje cest se ztrácí na vybledlých podzimních lukách a opět bloudíme. Houštím vstupujeme do řídkého lesa pod horou a překračujeme několik starých úvozů za sebou, záhadných lidských stop v krajině, pro které nenacházíme žádné vysvětlení. Cesta nás vede do kopce, do sedla.

Vystupujeme na skalnatý vrchol Lipské hory po nenápadné pěšině a strmý svah nás odmění nezapomenutelným výhledem do podzimní krajiny.

Vracíme se zpět starými úvozy a mladým listnatým lesem. Pěšina vede do otevřené krajiny, mezi vesnice, pole a sady, za kterými se v dáli tyčí drobné špičaté zalesněné kopce. Slunce nám pomalu zapadá za zády a hora za námi se vzdaluje.

Krajina má paměť. Sudety. Rozorané meze. Tradiční české stavení, před kterým stojí košatá lípa. Poloprázdná betonová požární nádrž a plaňkový plot. Opravená kaplička s německým nápisem, vzpomínkou na padlé hrdiny z první světové války. Vsi ve Středohoří mají zvláštní atmosféru.

Po silnicích skrz holé sady míříme k dalšímu vrchu a loučíme se s širokou silnicí. Zlatavý les u pěšiny přechází u v kamenné suťovisko a slunce se skrývá za mraky, zatímco stoupáme vzhůru. Po kluzkém schodišti vylézáme na zříceninu hradu Ostrý, ze kterého zbyla jedna rozpadající se zeď a odkud je pěkný výhled do usínajícího Středohoří.

Klesáme zpět podzimním lesem a přes pole. Jdeme po pěšinách po mezích, skrz další zuboženou vesnici, s křížkem na návsi u silnice. Míjíme posedy a zalesněné kopce v dáli. Ovce pasoucí se u rozestavěné dálnice. S vybledlým zapadajícím sluncem v zádech míříme zemědělskou krajinou k poslednímu vrcholu naší cesty, který se majestátně zvedá z roviny.

Vstupujeme do lesa. Cesta znovu stoupá a klikatí se po úpatí hory. Listnaté stromy řídnou, listí padá víc a světla i lidí mířících dolů z kopce ubývá. Za poslední začátkou stromy zmizí zcela a objeví se vysílač a turistická chata na vrcholu. Jsme na Lovoši.

Pozorujeme západ slunce nad Středohořím a průmyslové Polabí se zářícími městy a továrnami, jak se pomalu noří do noci. Odpočíváme.

Na vlak do Lovosic se vracíme za úplné tmy.

http://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157637011699204/

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s