České Švýcarsko a Lužické hory

“Přřřříští stanice Schöna, přřřřestup na přřřřívoz do Hřřřřenska”, ozve se hlášení z vlaku Deutsche Bahn, namluvené tak zvukomalebným německým přízvukem, že z něj skoro dostaneme záchvat smíchu. Ale je na čase hodit batohy na záda a vystupovat – jsme na místě. Od začátku treku v Hřensku nás dělí jen státní hranice, Labe a euro a půl za krátkou cestu lodí.

Půjdeme nejdřív přes České Švýcarsko a pak do Lužických hor. Předpokládaný cíl cesty – Jablonné v Podještědí. Čas – dva a půl dne. Je jedenáct ráno, začátek února, počasí doslova jarní. Vyrážíme.

Přívoz Schöna – Hřensko

První mezník našeho treku je Pravčická brána pár kilometrů na východ od Hřenska. České Švýcarsko je národní park a jak už to v českých národních parcích bývá – jde se po asfaltu. Po půl hodině se konečně odpojujeme od silnice a stoupáme lesem, mezi skalami. S výškovými metry přibývají zbytky sněhu a cesta místy klouže. Trekové hole jsou požehnáním. Nakonec se nad námi objeví kamenný oblouk Pravčické brány. V pátek a mimo sezónu tu není ani živáčka, vstupné není komu zaplatit, a tak se jdeme hned podívat na vyhlídky na okolních skalách. Pravčická brána v zimě rozhodně stojí za to.

Pravčická brána

Seběhneme dolů na rozcestí a pokračujeme po červené dál na východ. Parťák Tomáš je prý zničený po náloži naběhaných kilometrů ze začátku týdne, ale stejně mizí někde přede mnou. Pohodovým tempem procházím po příjemné pěšině, která se klikatí po vrstevnici, po levé ruce mám pískovcové skály, po pravé ruce rokli a výhledy do krajiny na protější části údolí. Občas se zastavuji na focení, abych T. náhodou nedohnal. Sejdeme se až v Mezní louce u piva – jsme v národním parku, takže s vysokohorskou přirážkou.

Z Mezní louky stoupáme opět do kopce a mezi skály. Občas se červená napojí na asfalt, ale hned se zase vrátí na pěšinu vedoucí mezi skalami. V Jetřichovickém skalním městě odpočíváme pod mohutným převisem, pod kterým by byl skvělý bivak. Ale máme v nohách jen dvacet kilometrů a ještě je světlo, tak pokračujeme dál. V Jetřichovicích se zastavíme v zakouřené putyce na další pivo a za tmy a svitu čelovek míříme do Pavlina údolí a směrem ke Studenci.

Večerní České Švýcarsko

Ve tmě se samozřejmě ztratíme. Cesta podél říčky Chřibské Kamenice najednou zmizí, přitom poslední značka je na stromě deset metrů od nás. Ale po cestě jako by se slehla zem. Drápeme se do stráně a hledáme, kudy asi pěšina může vést. Asi po padesáti výškových metrech to vzdáváme a vracíme hledat cestu zpět dolů, v tom pod sebou od T. slyším, “Ty vole, tam je most!” Přehlédli jsme ve tmě most přes potok, přitom musel být pár metrů od nás…

Podruhé se ztratíme ve Studeném, kde někdo otočil šipku červené značky. Zjistíme to po necelém kilometru chůze po asfaltu. Vracíme se zpět do vsi a potřetí se nám už naštěstí červenou značku ztratit nepodaří.

Za vesnicí stoupáme směrem ke Studenci a když začne spolu s výškovými metry nepříjemně přibývat sníh a foukat vítr, stavíme bivak.

Bivak v lese

“Neslyšels v noci divočáka?” ptám se ráno Tomáše. “Ne,” odpovídá, “ale zdálo se mi o něm.” To by leccos vysvětlovalo. Moc jsem toho nenaspal, buď mě vzbudilo dunění země od prasat pobíhajících okolo po lese, nebo mi byla zima od příliš tenké karimatky. Naštěstí jsme to předchozí den nijak nepřehnali, takže mám dost sil pokračovat i po probdělé noci.

Za svítání stoupáme na Studenec. Sněhu přibývá, prakticky celý kopec leží pod dvaceticentimetrovou bílou pokrývkou. Přesto se nám nechce jít po značené stezce, která traverzuje kopec z jižní strany a na vrchol vede od východu, a tak si cestu krátíme po suťovisku přímo vzhůru na vrchol Studence. Odměnou za nohy propadající se do sněhu je nádherný výhled z kamenného moře na vycházející slunce a kopcovitou krajinu Českolipska. Lepší než z namrzlé rozhledny na vrcholu.

Výhled ze Studence

Ze Studence sestupujeme už za plného světla a krásného slunného počasí. Několik následujících kilometrů se však budeme držet v lese a slunce si příliš neužijeme. Jdeme po cyklostezce lemované prvorepublikovým opevněním a po vrstevnicích obcházíme několik dalších vrcholů Lužických hor. Přecházíme přes železniční přejezd, pak hned přes druhý a před jedenáctou jsme na nádraží v Jedlové.

V nádražce u piva a dobrého jídla jde morálka strmě dolů. Žertujeme, že z Jedlové jezdí přímý vlak Nymburka v rodném Polabí a že by nebylo vůbec marné to už zabalit. Stejně jsou hory hezčí z údolí, tak co se na ně drápat. Vůbec se nám nechce vstávat od stolu a u dalšího piva nám je jasné, že Jedlovou, ten kopec tyčící se přímo nad nádražím, vynecháme. Budou tam davy lidí, výhled určitě mizerný, a na tom vyměnit kopec za pivo přece není vůbec nic špatného :)

Jedlová, kterou jsme vyměnili za pivo v nádražce

Po hodině a půl se konečně odhodláme jít z hospody zpátky ven do zimy. Ještě poprosím o pitnou vodu a už stoupáme po zelené značce směrem k Tolštejnu. Hrad na skále vynecháváme ze stejného důvodu jako Jedlovou – jednoduše se nám tam nechce. Sestupujeme do vsi Lesné, v údolí přeběhneme silnici první třídy a zledovatělým úvozem začínáme stoupat zpět na hřeben Lužických hor.

Následující úsek lesem a po hřebeni je příjemnou změnou oproti zasněženým a zledovatělým cyklostezkám, po kterých jsme šli až do Lesného. Opět vysvítá slunce. Nádherné počasí má však za následek rychlé tání sněhu a ze stromů padá cosi, co místy připomíná přívalový déšť, a do tajícího sněhu se navíc nepříjemně boří nohy. (Pořád na tom však nejsme tak špatně, jako těch pár německy mluvících nešťastníků, kteří si vyrazili na výlet na běžkách.)

Po několika kilometrech přicházíme k rozcestí pod Luží, nejvyšší horou celých Lužických hor. Byla by hanba tento kopec vynechat, a tak stoupáme po zasněžené pěšině klikatící se na jižním svahu. Výstup na Luž je skvělý a výhledy shora také. Ani tu není moc lidí. Z jihu však fouká silný vítr, a tak se po krátké pauze na jídlo míříme schovat na severní stranu hory přes státní hranice do Německa.

Výhled z Luže na Varnsdorf a Německo

V Německu procházíme okolo lyžařského areálu Sonnenberg, který je i přes pochybný stav sjezdovek stále v provozu, a vracíme se zpět do ČR, po červené do Dolní Světlé, kde odpočíváme v turistickém přístřešku – a kde dojde na lámání chleba.

Tento způsob zimy se nám zdá poněkud nešťastný. Všude okolo je mokro, taje sníh a po sněhu zůstává spoustu bláta. Měli jsme v plánu ještě Hvozd a další noc venku, ale na hledání vhodného místa pro bivak v břečce a blátě nemáme ani pomyšlení. Prohlížíme si mapu a hecujeme se s T. navzájem, že přece tahle zima za to nestojí a že když jsme to nezabalili v Jedlové, tak to musíme zabalit teď. Jeden večerní vlak z Jablonného v Podještědí do Lysé nad Labem jede za dvě a půl hodiny, druhý za čtyři a půl, a po silnici je to dvanáct kilometrů. To musíme zvládnout i kdybychom nechtěli.

V pozadí Ještěd, na který jsme nedošli, vpravo 12 km po asfaltu

Zvládli jsme to. Dvanáct kilometrů po asfaltu jsme přetrpěli za necelé dvě a půl hodiny a trek hrdinsky zabalili o půl dne dřív. Sluší se však poznamenat, že ve výsledku jsme si plánovanou trasu zkrátili jen o pět kilometrů a výškové metry ztracené na kopcích, na které se nám nechtělo, jsme si alespoň částečně vynahradili první den při nočním bloudění v Českém Švýcarsku :) Celkem 68 km / 3000 m+ za dva dny.

Advertisements

One comment

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s