Přechod Českého středohoří

Ponuré předjaří, jinak se to snad ani nazvat nedá. Slunce se ztrácí v šedavém oparu a skrz smog je vidět sotva na pár kilometrů. Pohled na továrny a hladinu Labe z okénka vlaku střídají lodní kontejnery vezoucí se po protější koleji a ospalá městečka a vsi ležící podél trati. Krajina mizí v šedi. Uháním odpoledním rychlíkem do Českého středohoří, hory však skrz mlhu nevidím žádné.

V Litoměřících se slunce nadobro ztratí. Přestupuji na autobus, který mě převeze přes Labe a pár kilometrů na západ do Třebívlic. Tam začíná můj víkendový trek – jarně-zimní přechod Českého středohoří.

Náves v Třebívlicích

Na Milešovku to mám sice vzdušnou čarou takřka stejně daleko jako na Ještěd nebo do Krkonoš, přesto České středohoří považuji za své domovské hory, dá-li se to tak nazvat. Snad kvůli dobré dopravní dostupnosti, možná kvůli Labi, u kterého také bydlím, byť v úplné rovině a spoustu kilometrů proti proudu. Možná kvůli klidné venkovské krajině, která mi je bližší, než svahy kopců zjizvené sjezdovkami a turistickým ruchem. Nikdy jsem však České středohoří nepřešel celé – od nejvyšší hory Milešovky a sedmistovek na západě až po Sedlo na východě. Je čas to napravit. Vyrážím na trek.

Den první – z Třebívlic na Lipskou horu

V Třebívlicích si postesknu nad počasím, rozhlédnu se po návsi a hledám turistickou značku. Vede mě pryč ze vsi do mírného stoupání přes pole, odkud začíná být výhled na první středohorské kopce. Za silnicí první třídy míjím ceduli s označením CHKO a poněkud zpustlou krajinou zahalenou v mlžném oparu mířím na sever.

Hrádek Oltářík

Snad na každém druhém kopci tu stojí zřícenina nějakého hradu. K jednomu mám namířeno – jmenuje se Oltářík, na mapě je označený jako Hrádek a vede k němu modrá turistická značka. Bude to první výstup dnešního dne, sice krátký, ale těším se na něj. Konečně si trochu protáhnu nohy a provětrám plíce.

Ani se však nezadýchám a jsem nahoře. Z Oltáříku by musel být za dobré viditelnosti krásný výhled. Nemám však štěstí na počasí, a tak po pěšině dokola obcházející vrchol pokrytý sutí klesám zpět a pokračuji do sedla pod Třtínem.

Svahy pod Oltáříkem

Třtín tvoří společně s Dlouhým vrchem a Solanskou horou asi kilometr dlouhý zalesněný hřeben, který by se měl dát podle dostupných informací přejít, přestože po něm nevede značená cesta. Záhadou ovšem zůstává, jak se na vrchol Třtínu dostat. Zkouším to nejdřív po suťovisku ve starém lomu, to však po zdravém uvážení vzdávám a lom obcházím z jihu. Nacházím cosi, co přípomíná pěšinu, a vydávám se vzhůru. Vyšlapaná cestička mě dovede až na okraj kamenného moře – na suť tedy přece jen dojde. Drápu se vhůru do strmého srázu, snažím se nešlápnout na vratký nebo ostrý kámen a proplétám se mezi zakrslými buky, ale za chvíli jsem nahoře. Z východního úpatí kopce se nad opuštěným kamenolomem rozprostírá pěkný výhled směrem k Oltáříku.

Hřeben na Třtínu

Na západ směrem na Solanskou horu, kam mám namířeno, vede zřetelně vyšlapaná stezka. Kde se tu taková pěkná cesta vzala, zjišťuji záhy, když slyším dunění země, šustění suchého listí a kameny kutálející se dolů ze srázu – pár výškových metrů pod hřebenem přede mnou utíká stádo divokých prasat, které jsem vyplašil. O pár metrů dál vylekám několik mladých laní, s divočáky se také ještě setkám, ovšem za chvíli jsem už na Dlouhém vrchu a na Solanské hoře.

Jihozápadní svah kopce je odkrytý a tvoří ho strmý travnatý sráz. Dnešní výhled do širé krajiny, směrem k Oblíku a dál do Poohří, dokonale vystihuje jeden zápis ve vrcholové knize. Ten se zde ovšem nesluší citovat.

Výhled ze Solanské hory

Snažím se najít nějakou cestu dolů z vrcholu kopce. Klesám po severním úbočí řídkým listnatým lesem, dokud nenarazím na svážnici. Ta mě dovede na širokou lesní cestu a po pár minutách se ocitám na asfaltce, odkud už je vidět špičatý kužel Lipské hory, cíle mé dnešní etapy.

Po slabém jarním slunci už není ani památky a pomalu se začíná stmívat. Pádím po asfaltu najít červenou značku a po rozbahněné lesní cestě obcházím kopec Líšeň, jehož vrchol tvoří zřetelné kamenné moře. Brodím se přes potok v údolí, přecházím louku a za vsí Lhota zahajuji výstup na Lipskou horu, místními zvanou Medvěďák.

Podvečer na Lipské hoře – pohled na hřeben Oltářík – Solanská hora

Pěšina ze sedla, kudy vede značená cesta, je strmá a obtížně schůdná. Za chvíli jsem však na vrcholu osmé nejvyšší hory Českého středohoří, na Lipské hoře, v 688 m n.m., kde mám v plánu strávit noc. Klidím se do ústraní do lesa, jelikož se s přespáváním v CHKO pohybuji na hraně zákona a nechci, aby o mně někdo věděl. Za tmy stavím stan a jdu přečkat chladnou noc.

Den druhý – z Lipské hory přes Labe pod Plešivec

Vstávám krátce po východu slunce, dá-li se tak to slabé světlo v ranní mlze nazvat, balím si batoh a jdu se ještě jednou pokochat bídným výhledem z vrcholu Lipské hory. Pak už s prokřehlými prsty na nohou opatrně sestupuji po strmé pěšině zpět do sedla k červené značce, a chvátám na východ směrem k Medvědicím, abych se po ránu trochu zahřál.

Ranní krajina v Českém středohoří

Procházím Medvědicemi, kde se napojím na asfalt, a za vsí Kocourov jsem na dohled od Milešovky, nejvyšší hory Českého středohoří. Před sestupem do Milešova ležícím v údolí se však ještě zastavím na zřícenině hradu Ostrý, kde chvíli odpočívám a kde si vařím poněkud pozdní snídani.

Milešovka působí při pohledu z Ostrého i Milešova v údolí doslova impozantně. Přemýšlím, která jiná česká hora se může pochlubit tak elegantním špičatým tvarem a zároveň bezmála půlkilometrovým převýšením z úpatí až k vrcholu. Navíc jde prý o největrnější horu v celé České republice.

Milešovka ze zříceniny hradu Ostrý

Výstup na horu z Milešova je poměrně krátký, necelé tři kilometry, dá však zabrat. Na návsi přecházím hlavní silnici a okolo zpustlého zámku mířím vzhůru do kopce. Na dalším rozcestí, kde končí široká lesní cesta a kde začíná nejstrmější část výstupu, si sundavám přebytečné oblečení a připevňuji ho na batoh. Je sotva deset stupňů a mám pocit, že i v triku s krátkým rukávem a lehké bundě se uvařím. Les řídne, pěšina se klikatí po kamenném srázu mezi zakrslými stromy a slunce s přibývajícími výškovými metry sílí. Za necelou hodinu jsem nahoře na vrcholu, v 837 m n.m. Není tu ani živáčka, ale kupodivu je tu i v pátek otevřená hospoda.

Výstup na Milešovku od Milešova

U piva a polévky přemýšlím, kudy se vydám dál. Původně jsem měl v plánu i výstup na Kletečnou, 706 m n.m., na kterou vede ze stejnojmenné vsi pěšina značená kamennými mužíky – viditelnost je však dneska špatná a hodinu navíc, kterou bych na výstup potřeboval, jsem ztratil ranní rozespalostí. Je krátce po dvanácté a nejpozději v půl páté potřebuji stihnout vlak z Lovosic do Žalhostic, kterým se dostanu přes Labe. Kletečnou tak škrtám z plánu a půjdu jen přes Lovoš.

Milešovka a Kletečná z pastvin nad Oparnem

Po modré značce setupuji z Milešovky do Velemína. Procházím přes louky a pastviny, ve Velemíně přebíhám silnici E55, po které jezdí jeden kamion za druhým, a vstupuji do malebného a klidného Oparenského údolí. Nade mnou se tyčí mohutný most rozestavěné dálnice D8 a kdesi po pravé ruce tuším vrchol Lovoše, skrytý za svahy údolí.

Stoupání na Lovoš, který sice není se svými 570 m n.m. nijak vysoký, ale díky úpatí ve 150 m n.m. u Labe působí podobně impozantně jako Milešovka, začíná ve vsi Oparno hned za železničním podjezdem. Procházím vsí, kde se střídají upravené domy s těmi naprosto rozpadlými, a za pastvinami a hájovnou vstupuji do lesa pod Lovošem. Oproti Milešovce je výstup snadný – cesta je široká, točí se po vrstevnici a je tak mírná, že se po ní dá vyjet terénním autem až k turistické chatě na vrcholu. Tam se však tentokrát nezastavuji – nemám příliš času nazbyt.

Lovosice z úpatí Lovoše

Sestupuji po zelené turistické značce směrem do Lovosic. Pěšina se nejdřív klikatí po zarostlém stuťovisku, o chvíli později vchází do vzrostlého lesa a vyústí v chatové osadě přímo nad Lovosicemi, odkud se jde do centra města už jen po asfaltu. Na to, abych stihnul svůj “přívoz” z vlakového nádraží, mám nakonec přece jen pár minut navíc, a tak můžu zvolnit tempo a pořádně se pokochat Lovosicemi. Mám kupodivu i štěstí na směr větru a rozptylové podmínky – místo typického zápachu Lovochemie dnes v Lovosicích voní pekárna.

Z Lovosic je však kromě pekárny nebo chemičky cítit hlavně bída a nezaměstnanost. To nevěští v kombinaci s městkým způsobem života nic dobrého, a tak jsem rád, že už sedím ve vlaku a vezu se skrz Lovochemii a přes Labe do Žalhostic, které leží na východním břehu řeky pod Radobýlem, 399 m n.m., dalším kopcem, na který mám v plánu vystoupit.

Lovochemie a Radobýl z vlaku

V Žalhosticích chvíli bloudím, protože rozcestník na začátku žluté značky u nádraží ukazuje přesně opačným směrem, než by měl, ale po pár minutách už po úzké pěšině mezi sady a vinicemi stoupám na Radobýl. Za chvíli jsem na planině v místě starého lomu, který se do kopce zakousnul ze západní strany, a okolo divných staveb, možná součástí podzemní továrny Richard, jdu k rozcestí na severní straně kopce. Odsud už stoupám na samotný vrchol Radobýlu, ke kříži, odkuď se mi otevře výhled na Litoměřice, Lovosice a celé České středohoří v mlžném oparu.

Západ slunce nad Českým středohořím

Pomalu se stmívá, slunce zapadá za Lovoš a je na čase najít místo, kde bych mohl přespat. Radobýl je příliš blízko civilizaci, stan prosvětlený čelovkou by tu byl vidět ze všech stran, rozhoduji se tedy pro les pod Plešivcem. Za hodinu a za tmy jsem tam, vyhlídnu si pěkné místo ve smrkovém lese a jdu spát.

Den třetí a poslední – od Plešivce na Sedlo

Konečně se mi podaří vstát v nějaký rozumný čas. Je sedm ráno, batoh mám už sbalený a vydávám se na další cestu. Vrchol Plešivce s kamenným mořem vynechávám, byl jsem tam na výletě na začátku roku a nechce se mi příliš ztrácet čas, ale mířím po žluté k vesnici Hlinná a směrem na Hradiště. Krajina se pomalu probouzí a z mlžného oparu opět vychází slunce.

Ranní krajina ze severní stráně Hradiště

Vrch Hradiště, 545 m n.m. mě příjemně překvapí. Asfaltka se za vesnicí mění v pěšinu klikatící se po opuštěných pastvinách a loukách, které od sebe oddělují kamenné zídky, někdy rozpadlé, jindy zcela zachovalé. Výhled sice není kvůli mlze skoro žádný, ale možná i proto působí liduprázdná náhorní plošina na kopci tak tajuplně. Přesně kvůli místům, jako jsou tahle, mám České středohoří tak rád. Procházím po cestičce na jižní hraně náhorní plošiny, překračuji další kamenné zídky nebo snad ruiny mohutnějších pravěkých valů a pomalu sestupuji do údolí.

Na Hradišti

Před rozcestím Poustevna několikrát ztratím žlutou značku a zajdu si, nakonec se však na cestu vždy nějak vrátím a stoupám po zpevněné lesní cestě na hřeben Dlouhého vrchu. Po pár minutách se na monotónním stoupání smrkovým lesem začínám nudit a připadám si jako v Brdech za Prahou. Chci ale dojít až na Sedlo, jedinou středohorskou sedmistovku na východě od Labe, ze Sedla pak na vlak do Úštěku, a nezbývá mi, než nezáživné zpěvněné cesty místy přecházející v asfalt nějak přetrpět.

Procházím přes vesnici Staňkovice a asfaltu mám v nohách snad už deset kilometrů a začínám ho proklínat. Počasí se navíc kazí – sice nespadne ani kapka vody, ale opět na krajinu padá mlžný opar a po slunci není ani památky. Jdu po silnici vedoucí mezi holými polemi a z tvrdého povrchu mě začínají bolet chodidla. Konečně přicházím k dalšímu kopci, Trojhoře, záchytnému bodu uprostřed asfaltového plahočení se.

Hřeben Trojhory

Trojhora je opět milým překvapením. Není nijak vysoká, jen 451 m n.m., a okolní krajinu převyšuje o pouhých 100 metrů – výstup na severní vrchol však stojí za to. Je krátký, ale zato technicky extrémně náročný, to samé se dá říct i o sestupu. Štít se dá prý přejít celý, to však s těžkým batohem raději nezkouším a vracím se zpátky stejnou cestou a pak dál k Třebušínu. Nadšení z pěkného kopce bohužel opět brzy střídá rozmrzelost z nudné lesní cesty a smrkové monokultury, kterou mám všude okolo sebe.

Kalich

Vesnice Třebušín leží pod kopcem Kalich, na kterém by měla být zřícenina hradu. Nikdy jsem o Kalichu ani Třebušínu neslyšel, představuji si však, že na hradě bude panovat čilý turistický ruch a v podhradí si dám v nějaké hospodě oběd a pivo. Jak šeredně jsem se mýlil… Ve vsi jsou sice hospody dvě, jedna dokonce s hotelem, ale obě dvě jsou zavřené. Nezbývá mi tedy, než se zasytit zbytkem sušeného ovoce a pokračovat dál. Kopec Kalich zbaběle vynechávám. Dochází mi jídlo a raději budu šetřit síly na závěrečný výstup na Sedlo a další kilometry po asfaltové silnici.

Na chvíli se od silnice odpojuji, v lese nabírám vodu ze studánky pod kopcem Soudný kámen, ale vzápětí se na asfalt zase vracím. Bolí mě z něj nohy, monotónní chůze po silnici začíná být ubíjející. Začínám přemýšlet, jestli bych při plánování další cesty neměl více zkoumat, kudy vedou značené turistické trasy, a jestli mi vůbec závěrečný výstup na Sedlo za to asfaltové utrpení stojí…

Kilometr dlouhá hřebenovka na Sedle

Stojí. Ani minutu o tom nepochybuji, když spatřím úzkou pěšinku strmě stoupající zakrslým lesem z úpatí Sedla na vrchol. Výstup na Sedlo je po všech stránkách dokonalý. Srovnám batoh na zádech, zapřu se do trekových holí a šlapu přímo vzhůru na hřeben. Když už mám pocit, že jsem nahoře, tak přijde další stoupání, stejně prudké a náročné. Suché listí a hlínu střídá kamení, musím hledat, kudy vede cesta, proplétám se mezi skalkami na ostrém zalesněném hřebeni. Užívám si technicky obtížný kilometrový přechod a nakonec přicházím k vrcholovému bodu v 726 m n.m. Trochu mě mrzí, že nesvítí slunce a že není lepší viditelnost, ale i tak je Sedlo třešničkou na dortu celého treku, kterou jsem rozhodně nečekal. Jsem jedním slovem nadšený. Za ten asfalt to stálo.

Sedlo z nádraží v Liběšicích

Na vrcholu ještě chvíli odpočívám, ale pak už mířím dolů. Místo Úštěku, kam bych musel dalších pět kilometrů po silnici, jdu raději do bližších Liběšic. Za soumraku se pak vezu vlakem přes Českou Lípu zpět domů do Polabí.

Celkem cca 72 km / 3000 m+

Mapa trasy: https://martinmajer.files.wordpress.com/2014/03/trek-stredohori.jpg
Všechny fotky: http://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157642110525214/

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s