Výlet do vojenského újezdu Brdy
“Cílová dopadová plocha, vstup zakázán, životu nebezpečno,” hlásá cedule na křižovatce lesních vojenských cest. Obcházíme závoru a s lehkou nervozitou začínáme stoupat po úzké asfaltce lesem na Tok. Jaké to tam bude? Dostaneme pokutu? Budeme kličkovat mezi nevybuchlými dělostřeleckými granáty? Převezou nás k výslechu na velitelství do Jinců a obviní nás z narušení vojenského prostoru?
Nevíme. Zakázané ovoce však nejlíp chutná a už bylo na čase zakusit něco dobrodružnějšího, než jen drápání se do strmých kopců. Jdeme infiltrovat brdský vojenský újezd a prozkoumat dopadové plochy na Toku a na Houpáku.
Cesta v dešti na Třemošnou
Jako vhodné místo pro začátek naší mise jsme vybrali Příbram kvůli dobrému dopravímu spojení z Prahy. Přijíždíme rychlíkem v jedenáct a v celkovém počtu čtyř narušitelů za studeného větru a deště vyrážíme přes Březové Hory směrem na Orlov a na Třemošnou. Na Třemošné, která je přístupná o víkendech po zelené turistické značce, nás při vstupu na území vojenského újezdu vítají kroupy a za učených debat, jestli má slovo “slota” stejný původ a význam jako zvukomalebné anglické slovo “sleet”, se přesouváme směrem k vodní nádrži Pilská.
Ještě pár kilometrů po úzké asfaltce a už stojíme u cedule, která se nás snaží odradit od vstupu na dopadové plochy. Je nám však líto zdravých končetin i obsahu našich peněženek a zákazu nedbáme. Silnice stoupá do mírného kopce, několikrát se zakroutí a překvapivě, čím více se blížíme k Toku, tím méně prší – jako by se nás někdo snažil omámit počasím a nalákat do pasti. Když dorazíme k protipožárnímu ochrannému pásu, výseku lesa, který vede po celém obvodu cílové dopadové plochy Tok a zabraňuje rozšíření případného požáru z dopadiště dál do lesa, nespadne z nebe ani kapka vody.
Protipožární pás na Toku
Opouštíme bezpečné území asfaltové silnice a směle se vydáváme po podmáčené cestě v protipožárním pásu vstříc vrcholu Toku. Přeskakujeme kaluže, proplétáme se odkvetlým vřesem a předháníme se v tom, kdo půjde první a zažije dobrodružství s nevybuchlým granátem. Nad širokým výsekem lesa se valí těžké dešťové mraky odcházející studené fronty a občas vysvitne slunce. Míjíme několik posedů – strážních věží, které jsou naštěstí prázdné, a zanedlouho jsme na vrcholu Toku (865 m n.m.), který je označen několika kamennými mohylami vedle rozbahněné cesty.
Vrchol Toku, 865 m n.m.
Kousek za nejvyšším vrcholem Brd, který vypadá spíš jako nesměle zaoblená náhorní plošina než kopec nebo hora, ustoupí les a krajina se otevře. Po pravé ruce se nám rozprostře výhled na dopadovou plochu Tok. Léta dělostřeleckých cvičení a bombardování změnila malý kus krajiny k nepoznání – místo jehličnatého lesa leží v 800 m n.m. nádherné vřesoviště, jaké byste stěží našli i na nejvýše položených krkonošských pláních. Pomalu procházíme po okraji dopadové plochy a kocháme se okolní krajinou. Po dešti už není ani památky, zpoza mraků vychází slunce a začíná se vyjasňovat.
Cílová dopadová plocha Tok
Opouštíme náhorní planiny Toku a opět vcházíme do smrkového lesa. Tam křížíme asfaltovou silnici a po vyjetých kolejích a štěrkové cestě klesáme směrem k Houpáku. V tom les ustoupí znovu a před námi se otevře další dechberoucí výhled, tentokrát na dopadovou plochu Jordán a kopec Houpák. Cesta se ladně klikatí do dáli a směřuje k vrcholu, na kterém na nás čeká zachovalý dělostřelecký srub z 30. let, který sloužil jako vzor pro československé pohraniční opevnění.
Cesta na Houpák
Nahlédneme dovnitř a pak vyšplháme na střechu bunkru. Z vrcholu Houpáku lze prý za dobré viditelnosti dohlédnout až na pásmo Krušných hor. Takové štěstí dnes asi nemáme, ale přesto je výhled na svažité vřesoviště protkané vojenskými cestami a zjizvené krátery po dělostřelectvu nezapomenutelný. Ještě se chvíli kocháme pohledem na rudý vřes, další bunkry i okolní kopce, než nás z vrcholu konečně vyžene studený vítr – jakoby snad věděl, že tu nemáme co pohledávat a že je na čase se pomalu obrátit směrem k Příbrami.
Pohled z Houpáku
Scházíme k dalšímu cvičnému dělostřeleckému srubu, snad k tomu, u kterého se natáčel film Obecná škola. S čelovkami ho prozkoumáme (uvnitř však nic zajímavého není) a po krátké pauze opouštíme dopadovou plochu a vracíme se zpět na pevnou asfaltovou silnici.
Na asfaltu s úlevou zjišťujeme, že máme všichni stále obě nohy i ruce, přestože na dopadové ploše bylo prý životu nebezpečno, a že by nám tedy nemělo dělat výraznější problémy dojít zpět do Příbrami. Přetrpíme závěrečné kilometry po silnici, opouštíme vojenský újezd a ještě za světla, krátce po šesté hodině, se vezeme vlakem zpět do Prahy.
–
Mise byla úspěšná. Na nevybuchlou munici jsme nenarazili, nepotkali ani jednoho vojáka a pokutu nám ani neměl kdo dát. I přes počáteční obavy se ukázalo, že návštěva Brd, kde je příroda a krajina místy atraktivnější a zachovalejší než v leckterém národním parku, nepředstavuje o víkendu skutečně žádný problém.
Trasa: http://mapy.cz/s/9rar (32 km / 800 m+)
Fotky: http://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157642423065603/
Martinův blog 
Uvazuji, ze se zitra vydam po Vasi stopach, je to jetelne i na kole?
Ahoj, jasně, skoro všude tam jsou asfaltky, na kolo ideální. Doporučuju vytisknout si mapu ze Seznamu, všechny cesty vyznačené na mapě jsme našli i v terénu. Bez mapy / GPS se tam dá podle mě docela dobře ztratit.