Coast to Coast Walk

Sever Anglie nás snad ani nemohl přivítat lépe. Na okénka motoráku bubnují kapky deště a od Irského moře se valí husté šedé mraky, které nevěstí nic dobrého. Vlak se propletá liduprázdnými městečky na pobřeží a míjí ospalé ulice z typických cihlových domů. Na východě, kde by z přímořské roviny měly ostře vystupovat hory Lake Districtu, jsou vidět jen podmáčené pastviny plné ovcí smutně se ztrácející v dešťové mlze.

V podvečerním šeru vystupujeme na nádraží v St. Bees a míříme do kempu. Je začátek dubna, poprchává a fouká studený vítr. Musíme se hýbat, ať hned neprochladneme. Zítra nás čeká první den 300 km dlouhého treku – slavné Coast to Coast Walk vedoucí napříč severní Anglií od jednoho pobřeží k druhému.

Společná fotografie s parťačkou

Trasu Coast to Coast jako první na začátku sedmdesátých let minulého století ušel a ve své knize popsal známý anglický horal Alfred Wainwright a i po čtyřiceti letech patří mezi nejpopulárnější dálkové turistické trasy ve Velké Británii. Začíná na pobřeží Irského moře v městečku St. Bees, vede přes hory a vřesoviště v národních parcích Lake District, Yorkshire Dales a North York Moors a končí u Severního moře v bývalé pašerácké zátoce Robin Hood’s Bay. Navzdory své popularitě se trasa nikdy nedočkala oficiálního statusu “National Trail” a až na výjimky není nijak značená. Pouze využívá práva cesty přes soukromé pozemky po husté síti veřejných cest a jezdeckých stezek.

Mapa Coast to Coast Walk

A. Wainwright rozdělil trasu do 12 etap, přičemž počítal s ubytováním pod střechou na konci každého dne. S parťačkou Simonou jsme se rozhodli nikam nespěchat a udělali jsme si čas 14 dní, v průměru tedy urazíme jen okolo 20 km denně. Zato však spíme pod stanem, vláčíme se s dvacetikilovými batohy a trasu jsme mírně vylepšili – dovolí-li počasí a naše síly, půjdeme přes nejvyšší anglickou horu Scafell Pike, přejdeme rozeklaný hřeben Helvellynu a možná si vyšlápneme i na Cross Fell v severních Penninách.

(Poznámka pro nedočkavého čtenáře: počasí nedovolilo a nezdolali jsme ani jednu z výše uvedených hor. Vzhledem k četným zážitkům s prudkým vichrem a deštěm se však necítíme být nijak ochuzeni. Trek jsme za 14 dní zdárně dokončili a některé zkušenosti s počasím, poměrně dlouhou trasu, ale i rady ostatím cestovatelům naleznete na konci článku.)

Lake District

Ke Coast to Coast Walk se váže zajímavá tradice: výletníci si mají smočit nohy (obuté, jak jinak!) v Irském moři a pak to samé udělat v cíli u moře Severního. A protože tradice se mají dodržovat a nevšiml jsem si přicházející vlny, mám v botách mokro hned na začátku cesty. Tak ještě společná památeční fotografie na pláži a vyrážíme vstříc horám v hrabství Cumbria, do Lake Districtu, a pak až k opačnému pobřeží.

Pobřeží Irského moře v St. Bees

Přestože náš cíl leží daleko na východě, cesta nás překvapivě nejdříve vede na západ. Stoupáme po rozmáčené pěšině na útesy nad mořem a k mysu St. Bees, nejzápadnějšímu výběžku severní Anglie. Chůzi nám zpestřují všudypřítomné dvojité branky “kissing gate” a ohrady, které musíme každou chvíli přelézat, a ze skalisek se otevírají výhledy na širé moře. Pohled na nekonečnou vodní hladinu a zataženou oblohu nad ní je však bezútěšný. Viditelnost téměř žádná a těžké dešťové mraky se tváří, jako by se nemohly dočkat, až je vítr odfoukne nad pevninu, kde se dosyta vyprší. Zdá se, že předpověď počasí na několik následujících dní se beze zbytku vyplní.

První kapky deště na nás spadnou u farmy za vsí Sandwith, sotva míli poté, co se naše kroky stočí správným směrem – tedy na východ. Tam se také poprvé ztratíme. Z mapy se nám nepodaří vyčíst, přes kterou pastvinu plnou pasoucích se ovcí se máme vydat, a jen co nám místní farmář poradí kudy dál a popřeje šťastnou cestu, zabloudíme na podmáčené louce kus opodál.

Vstupujeme do Lake Districtu

První náznak Lake Districtu přichází společně se stoupáním na nenápadný kopec Dent. Pěšina se vynoří z hustého smrkového lesa do otevřené krajiny a britské hory nás přivítají v celé své neblahé a drsné kráse. Tam, odkud by měl být výhled na Scafell Pike a za dobrého počasí přes moře až na Isle of Man, zuří prudký vichr a žene neprostupnou šedou mlhu kamsi do anglického vnitrozemí.

Po sestupu z Dentu se počasí lehce zklidní a přichází jasná zpráva, že jsme dorazili do “Lakes”. Procházíme údolím zařízlým mezi strmými skalnatými svahy, cestu lemují kamenné zídky a z travnatých strání vyrůstají křivolaké stromy bez listí. Brodíme se skrz rozvodněné potoky, které úzké údolí proměnily v jeden dlouhý mokřad, a když dorazíme do vsi Ennerdale Bridge, opět prší a nás už dnes zajímá jedině to, kde navečer postavíme stan.

Ennerdale Water

Utábořili jsme se přímo na břehu jezera Ennerdale Water, schovaní v závětří za kamennou zdí. A přestože večer dokonce zpoza mraků na pár okamžiků vysvitlo slunce, do nadcházejícího rána nás budí doslova průtrž mračen. Za studeného deště se balíme nejrychleji, jak jen umíme, a vyrážíme na východ. Do hor.

Ennerdale Water

Pěšina se klikatí po příkrých svazích u jižního břehu Ennerdale Water a přes brody a obtížně schůdná a kluzká skaliska nás vede až k východnímu cípu jezera. Za pěkného počasí bychom měli na výběr z několika dalších možností cesty – vydat se na hřebeny nad údolím, přes kopce k dalším jezerům nebo dokonce vylézt na nejvyšší anglickou horu, Scafell Pike. Při pohledu na oblohu a okolní skaliska ztrácející se v mlze je nám však jasné, že máme smůlu. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat dál údolím a držet se v co nejnižší nadmořské výšce, abychom alespoň neprofoukli, když už zmokneme.

Údolí Ennerdale

Cestu z ledovcového karu Ennerdale se nám podaří najít jen díky vysoké postavě, která se z ničeho nic objeví ve svahu nad námi. Angličan s velkým batohem na zádech nám ukazuje stezku podél rozbouřeného potoka, který za ohlušujícího řevu stéká úzkou roklí z hřebene. Pěšina stoupá vzhůru po mokrých kamenech, mlha houstne a studený vítr zesiluje. Na náhorní planině za sedlem viditelnost klesne sotva na pár metrů a vyšlapaná cesta se ztratí.

Jako boží znamení se z mlhy vynoří nenápadná kamenná mohyla, za ní druhá a pak další. Bezpečně nás dovedou až do průsmyku k silnici. Jdeme přečkat déšť a k horkému čaji se usušit do bývalého břidlicovém lomu Honister Slate Mine. Tohle počasí je v horách o zdraví, shodujeme se. Dnes večer spíme v teple pod střechou, ať to stojí, co to stojí.

Cesta v mlze

Za okny kavárny pomalu přestává pršet a obloha se nesměle protrhává. Po staré mýtné silnici scházíme do Borrowdale, prý nejmalebnějšího údolí celého Lake Districtu. Místní youth hostel je sice plně obsazený, ale v recepci nás potěší příznivou předpovědí počasí a ochotně nám najdou jiné ubytování. A než v Rosthwaite seženu klíče od “camping barn”, kamenné stodoly u řeky za vesnicí, zpoza mraků vysvitne zlatavé večerní slunce a odhalí Borrowdale a jeho zelené louky spásané ovcemi v celé své anglické kráse.

Camping barn v Borrowdale

Třetí den konečně začíná být hezky. Kráčíme po pěšině mezi pastvinami a kamennými zdmi porostlými zeleným mechem. Jsou stavěné nasucho, důmyslným poskládáním kamenů bez použití malty, a většina z nich tu stojí dlouhá staletí bez jediné opravy. Za šumění horské bystřiny doprovázeného bečením ovcí nás zídky dovedou z Rosthwaite až ke stoupání na hřeben Greenup Edge, přes který se dostaneme do dalšího údolí a k jezeru Grasmere.

Pohled zpět do Borrowdale

Slunce nenápadně prosvítá skrz pochmurně zataženou oblohu a slabým světlem prokresluje vrcholky hor napůl zahalené v oblacích. Po turistickém chodníku stoupáme vzhůru a okolo nás se otevírají dechberoucí výhledy na travnaté náhorní planiny a hluboká údolí, skalkami poseté kopce a horské říčky ladně klikatící se v ledovcových karech. Přehoupneme se přes podmáčené rašeliniště na hřebeni a okolo vodopádů a pasoucích se ovcí opatrně scházíme do údolí Easedale, na jehož konci se pěšina opět vklíní mezi dvě kamenné zdi a pak promění v asfaltovou silnici vedoucí až do Grasmere.

Mokřady na hřebenech

Grasmere leží u stejnojmenného jezera a je už na první pohled jasné turistické centrum celé oblasti. Přezdobené obchody, kýčovité kavárny a všude spoustu lidí městského ražení – nelíbí se nám tu. Po zběžném prozkoumání mapy utíkáme pryč za vesnici a na svažitých pastvinách hledáme vhodné místo pro přečkání noci. Není tu žádný kemp a nezbývá nám než se drze utábořit na soukromém pozemku, přes který pouze vede pěšina s veřejným právem cesty. Se stavbou stanu raději čekáme až do setmění, a tak si krátím dlouhou chvíli proběhnutím se zpět do vesnice pod námi. Vracím se s místní specialitou – Grasmere Gingerbread – zázvorovými oplatkami, které vzdáleně připomínají český perník. Jsou syté, pálivé, jedním slovem výborné.

Pastviny nad Grasmere

Ráno v právě otevřeném obchodě poprosíme o doplnění vody a vyrážíme dál na východ. Dnes by měl být den Helvellynu, třetí nejvyšší hory Anglie, a navazujícího hřebene Striding Edge, jehož přechod s expedičním batohem na zádech slibuje doslova adrenalinový zážitek. Sil a odhodlání máme dost, bohužel počasí nám opět nepřeje. Už sice neprší, ale stále fouká silný vítr a hory jsou pořád zahalené v neprostupné mlze. Škrtáme si Helvellyn z našeho pomyslného seznamu a po přeběhnutí rušné státovky z Ambleside do Keswicku zklamaně stoupáme vstříc dalšímu průsmyku.

Tongue Gill

Za posledním vodopádem, kde padá horská bystřina do údolí, které jsme nechali v zádech, nás obklopí mlha. Pěšina se ztratí pár stop před našimi zraky a do sedla nás opět vedou navršené haldy kamení rozeseté jako korálky podél nezřetelné cesty. Z šedého závoje se po stranách vynořují mohutné balvany a ulámané kusy hor, které se skutálely ze strání, a dodávají průsmyku doslova apokylaptické vzezření. Jako bychom nebyli v horách, ale na opuštěném megalitickém pohřebišti.

Grisedale Tarn

Pak před sebou spatříme sotva zřetelnou linku vodní hladiny horského plesa Grisedale Tarn. Studený vítr žene chuchvalce mlhy přes sedlo do opačného údolí a jezero se nám střídavě ztrácí a objevuje před očima. Brodíme se přes potok přetékající přes hráz plesa a po úzké pěšině sestupujeme do ledovcového údolí Grisedale. Helvellyn necháváme v mlze po naší levici kdesi nad námi.

Pastviny v údolí Grisedale

Odpoledne dorazíme do Patterdale, drobné vsi ležící v jižním cípu jezera Ullswater. Jsme příjemně překvapeni – žádné davy turistů, žádné nazdobené kavárny a čajovny. Pouze jeden hostinec, pošta s obchodem a červená telefonní budka. Máme však ještě dost sil, a tak tu nezůstáváme. Pouštíme se do dalšího kopce, našeho posledního velkého stoupání v Lake Districtu.

Čas se krátí, setmění se blíží a pomalu hledáme vhodné místo k táboření. Na hřebenech duní silný vítr a kousek roviny v závětří se nám poštěstí najít až u horského jezera Angle Tarn. Táboříme s výhledem na široké údolí Bannerdale, které leží tři sta výškových metrů pod námi, a od strmého srázu dolů nás dělí jen jedna kamenná zídka.

Stanování nad údolím Bannerdale

Další den se probouzíme se do mrazivého rána. Opatrně vykoukneme ze stanu, abychom se přesvědčili, jestli náhodou v noci nenasněžilo, ale jsme v naprostém šoku a udiveni snad ještě víc. Přes protější svah údolí Bannerdale se právě přehouplo ostré ranní slunce a nad námi je sytě modrá obloha bez jediného mráčku. Takové přivítání do závěrečné etapy v Lake Districtu jsme tedy nečekali!

Ráno nad plesem Angle Tarn

Rychle balíme stan, abychom si fantastického počasí užili dřív, než se od západu přižene vlhkost od moře a vysráží se nad horami v podobě oblačnosti. S výhledem na hluboká údolí a vrcholky hor poseté zbytky jarního sněhu se vydáváme na jih k hřebeni High Street pojmenovanému podle starověké římské silnice, jejíž zbytky lze dodnes spatřit. Pěšina mírně stoupá po travnatých pláních, chvílemi zase klesá a brodí potůčky v mělkých roklích. V dálce se pase vysoká zvěř a po cestě nás doprovází kamenné zdi klikatící se po vrcholcích kopců do dáli, kam až oko dohlédne.

Západní Lake District

S národním parkem Lake District se po bezmála pěti dnech definitivně loučíme na Kidsty Pike, špičatém skalatém výběžku čnějícím půl výškového kilometru nad údolím Riggindale. Skaliska padají strmě dolů, přecházejí v sutě a travnatý ledovcový kotel, kterým se nesměle vine říčka Riggindale Beck vlévající se do vodní nádrže Haweswater Reservoir. Ta vznikla přehrazením údolí v místě dřívějšího jezera a se svými prázdnými břehy působí teskně a osiřele, dílo lidské ruky na první pohled. Naposled se smutně ohlédneme za horami na západě a po strmé kamenité pěšině sestupujeme do údolí k přehradě.

Riggindale a Haweswater Reservoir

Po několika kilometrech cesty podél klidné vodní hladiny dorazíme do zemědělské krajiny. Po příjemné procházce podél potoka vytékajícího z přehrady, který lemují stále ještě opadané stromy takřka hororových tvarů a přes který se klenou starobylé kamenné mosty, přichází farmy a hospodářská stavení. Opět po vratkých schůdcích přelézáme ohrady, které od sebe oddělují jednotlivé pastviny, a marně čteme z mapy, skrz které branky vedou veřejné pěšiny a kudy se máme vydat dál.

Navečer dorazíme do městečka Shap ležícího na státovce A6, někdejším hlavním tahu do Skotska. V dobách největší slávy tu bývalo několik hotelů a zájezdních hostinců, po otevření nedaleké dálnice v roce 1970 však prosperující město postupně upadlo v zapomnění. Na ospalé hlavní ulici najdeme obchod s potravinami a Fish & Chips a vyhladovělí po přechodu Lake Districtu oba podniky bereme útokem.

Cesta do městečka Shap

Yorkshire Dales

Že se blížíme do národního parku Yorkshire Dales, krasové oblasti v Penninském pohoří, prozradí zvlněná krajina i kamenné zdi, které změnily barvu na vápencově bílou. Šestý den naší cesty opouštíme městečko Shap, přecházíme rychlostní železnici i nedalekou dálnici a za posledního pohledu na hory Lake Districtu, doplněné nevzhlednou kouřící fabrikou, mohutnou vápenkou v údolí, míříme na jihovýchod.

Vápenka v Shapu a hory Lake Districtu v pozadí

Slunce nám praží přímo do očí. Poprvé za celou cestu nám začíná být horko, ale jen co si odložíme přebytečné oblečení, obloha se škodolibě zatáhne. Po travnatých planinách, po odkvetlých vřesovištích a okolo bludných balvanů ukrajujeme kilometry mílovými kroky a poblíž vsi Orton opět vstupujeme do zemědělské krajiny. Jedna farma střídá druhou a začíná další maraton přelézání ohrad, otevírání a zavírání branek a vyhýbání se ovcím na pastvinách. Asfaltová cesta za poslední farmou nás nakonec dovede do otevřené krajiny, na nefalšované anglické vřesoviště.

Na vřesovišti

Bezútěšná země nikoho a bohem zapomenutý kraj. Nikdo tu nežije a kromě trávy, vřesu a několika osamělých stromů tu nic neroste. Ani ovce se zde nepasou. Ještě v době bronzové byla většina náhorních planin v Británii hustě zalesněná. Pak lidská ruka lesy vykácela, přeměnila na pole a pastviny a dílo zkázy dokonaly časté deště a silné vichry. Půda přestala být úrodná a lesy se už nikdy nevrátily, zůstaly jen zpustlé pláně. Britská vřesoviště jsou prý nejstarší dochovanou ekologickou katastrofou v dějinách lidstva.

Odpoledne překročíme údolí Smardale, ve kterém stojí mohutný viadukt, relikt po železničí trati zrušené v 60. letech, a utáboříme se v závětří za kamennou zdí na kopci s širokým výhledem na osiřelé vrchy Howgill Fells, historické hrabství Westmorland a mohutný plochý masiv severních Pennin s nejvyšší horou Cross Fell na opačné straně.

Severní Penniny

Následující den nás čeká výstup na Nine Standards Rigg, kopec proslavný devíti tajemnými mohylami. Natěšení vyrážíme do městečka Kirkby Stephen doplnit zásoby jídla a pozorujeme nenápadně se zatahující oblohu, ale ještě vůbec netušíme, jaký boj o zdraví nás tentokrát čeká.

Vyplašené ovce

Za městem cesta stoupá okolo vápencového lomu strmě vzhůru a za poslední kamennou zdí a poslední brankou opět vstupuje na opuštěné náhorní pláně. Dělí se na tři větve – aby nedocházelo k erozi půdy na podmáčených pěšinách přes blata, tak je pro každé čtyři měsíce v roce doporučená jiná varianta cesty přes vřesoviště a dál do městečka Keld. Na kopce však zatím padla mlha, vidět je sotva na pár metrů a zjišťujeme, že zimní cesta doporučená od ledna do dubna přes Nine Standards Rigg vůbec nevede. Tentokrát si však vrchol nenechám ujít, přestože jsem sám, koho i v té mlze láká. Parťačka Simona zůstává v závětří u kamenné zdi a vyrážím nalehko.

S prudkým větrem v zádech téměř utíkám vstříc oblému vrcholu po pěšině klikatící se na podmáčeném vřesovišti. Přeskakuji kaluže, brodím se přes potoky a každou chvíli pomocí mapy a kompasu kontroluji, jestli jsem snad nesešel z cesty. Už jsem tam měl dávno být, říkám si. V tom se přímo přede mnou z mlhy vynoří devět mohutných mohyl. Stojí v řadě za sebou, pečlivě poskládané z plochých kamenů, přesto je každá jiná. Nikdo dosud neví, kdo je postavil, k jakému účelu sloužily, dokonce ani to, jestli tu stojí sto nebo tisíc let. Se zatajeným dechem si je prohlížím.

Nine Standards Rigg

Zpět se vracím proti větru. Vichřice se mnou mává jako s proutkem a každý krok je náročný. Začíná mi být zima a dostávám hlad. Když dorazím zpět do závětří u kamenné zdi, jsem prokřehlý a mám pomyšlení jen na horký čaj. Tohle počasí začíná být o zdraví – a co kdyby přišel déšť…

Přes mokřady, na kterých několikrát zabloudíme, dorazíme k silnici vedoucí do Keldu, a vítr profukující bezlesým údolím Birkdale neustále zesiluje. V nárazech se sotva držíme na nohou. A pak po necelé hodině cesty spadne kapka studené vody. Druhá, třetí. Duní vichřice, prší a před deštěm se není kam schovat, ani závětří není u silnice žádné. Ještě jsme v teple, dokud se hýbeme, ale pomalu začínáme být vyčerpaní a do Keldu nám zbývají ještě tři, možná čtyři míle cesty.

Silnice, která nás málem stála zdraví

Budeme stopovat, navrhuje S. Ne, razantně odmítám, to ujdeme. Vždyť jen trochu prší. V tom však zima dolehne i na mě. Měním názor – tentokrát si vážně zahráváme s podchlazením, tohle je skutečně o zdraví. Auto však po naší zapadlé silnici projede jednou za deset minut a stejně nezastaví. Musíme jít dál, nedá se nic dělat. Začínám se klepat zimou a jediné, co vnímám, je asfalt přede mnou zužující se do dáli. Pak přes kapuci matně uslyším hukot pneumatik v dešti. Rychle se otočím a zkouším zdvihnout ruku naposledy. Rozsvítí se červená světla a auto brzdí. Tak přece jen, berou nás! Zastavili ti nejchudší lidé s tím nejmenším autem a svezou nás až do Keldu.

V Keldu, přesně v půli trasy Coast to Coast Walk, se důkladně sušíme a dáváme si pozdní oběd v obchodě, který slouží zároveň jako recepce kempu a občerstvení. Večer se sice obloha protrhá do modra a vysvitne slunce, ale vřesoviště v Yorkshire Dales nás tedy přivítala skutečně nevybíravým způsobem. Sice jsme si trasu zkrátili o pár kilometrů, ale raději nechceme domýšlet, co by se stalo, kdybychom poslední úsek nešli po silnici, ale v mlze, větru a dešti se ztratili kdesi nahoře na blatech.

Pastviny u Keldu

Za Keldem křížíme trasu 430 km dlouhé Pennine Way, nejstarší a prý nejdrsnější dálkové turistické trasy v celé Británii. Táhne se jako nitka po mokřadech a vřesovištích Penninského pohoří od Manchesteru až po hranice se Skotskem a v dobách své největší slávy, před vydlážděním turistickým chodníkem, se jí prý přezdívalo nejdelší močál ve Velké Británii. Necháváme Pennine Way za zády a kolem hučících vodopádů, opuštěných domů a bývalých lomů stoupáme nad údolí řeky Swale. Překročíme čerstvý sesuv půdy a úzkou roklí vystoupáme na vřesoviště. Opět jsme v bezútěšné zemi nikoho a pustině porostlé vřesem, která se táhne do nekonečných dálek.

Vřesoviště v Yorkshire Dales

Fouká studený vítr. Pršet dnes sice nemá, ale po včerejší zkušenosti se raději vracíme zpět k řece. Přes blata sestupujeme do vsi Gunnerside a otevírá se před námi široký výhled na údolí Swaledale protkané malebnou sítí kamenných zdí a zelených pastvin, kterým půjdeme až do nížin za Richmondem. V Gunnerside se zastavíme ohřát na čaj a pak mílovými kroky přes pastviny a okolo ovcí uháníme na východ.

Údolí Swaledale a vesnice Gunnerside

Dnes je to podruhé a naposledy, co spíme pod střechou. Tentokrát ne z nutnosti, ale z čiré lenosti a pohodlí. Místo do kempu jsme si omylem zašli k bunkhouse, noc pod střechou nás vyjde jen dvakrát dráž než pod stanem a do kempu se nám už jednoduše nechce vracet.

Probouzí nás zlatavé ranní slunce nakukující do úzkých oken kamenného domku. Jako by nám však chtěl někdo naši lenost a touhu po pohodlí oplatit – na měkkých postelích jsme se vůbec nevyspali. Rozlámaní z probdělé noci vaříme skromnou snídani v podobě ovesných vloček, balíme batohy a vyrážíme dál na východ podél řeky Swale.

Cesta podél řeky Swale

Neustálé přelézání ohrad a hledání špatně vyšlapaných pěšin po ovčích pastvinách nám už začíná lézt krkem. Co chvíli si zajdeme nebo se nevejdeme s batohem do dvojité branky či průlezu skrz kamennou zídku. Mineme prosluněné historické městečko Reeth, kde doplníme zásoby jídla a vody, a pokračujeme směrem k Richmondu. Naposledy se ohlédneme do pohádkového údolí Swaledale, necháváme v zádech kamenné domy, ovce a zelenající se pastviny a od zrušeného kláštera Marrick Priory, který byl přestavěn na statek, stoupáme lesem k zapadlým vsím na náhorních planinách postupně přecházejících v táhlé nížiny.

Richmond

Odpoledne se před námi konečně objeví velká cedule s erbem města a nápisem “Richmond”. Město bylo založeno v 11. století a jeho dominantu tvoří už z dálky nepřehlédnutelné ruiny mohutného hradu. Procházíme úzkými uličkami klikatícími se mezi vysokými cihlovými domy a proplétáme se davy turistů v historickém centru, než konečně dorazíme na velké dlážděné náměstí. Ještě jednou doplňujeme zásoby jídla a odpočíváme na slunci u kostela zahaleného v lešení.

Večer nadobro opouštíme národní park Yorkshire Dales, jeho malebná údolí a drsná vřesoviště na náhorních planinách. Čekají nás dva dlouhé dny mezi farmami v nížině. Sestoupíme z Richmondu k řece Swale, ohlédneme se za impozantní zříceninou normanského hradu a přes louky a pole dorazíme do usedlosti Colburn Hall. Na dvorku za hospodou stavíme stan a jdeme konečně vyzkoušet místní pivo – pravý anglický Ale.

Colburn Hall

V Colburn Hall jsme stanovali zadarmo, a tak jsme nemohli odolat lákavé nabídce hostinského: po tradičním anglickém pivu večer nás ráno čeká pravá anglická snídaně! Smažené vejce, mastná slanina i houby rozhodně přijdou po devíti dnech přežitých na sušenkách a pečivu k chuti.

Po výborné snídani se vyvádáme na východ do polí. Zkoumáme ceduli, na které stojí, že veřejná pěšina podél řeky je zavřená kvůli opravě mostu nedaleké dálnice. V tom přijíždí traktor a veselý chlapík nám podrobně vysvětluje, že se máme vydat po silnici a přes řeku po zrušené železniční trati. Zacouval sem jen kvůli nám, když viděl, jak se zmateně koukáme do mapy. Angličané jsou skutečně přátelští.

Cesta po mezi

Přes pole a louky se blížíme k Danby Wiske, cíli dnešní etapy, a nezáživou cestu zemědělskou krajinou si zpestřím podpisem petice proti větrným elektrárnám. Těžko říct, jestli bude můj podpis s českou adresou platit, ale aspoň někomu udělám radost. Do vsi, ve které stojí prastarý gotický kostel s normanskými základy, dorazíme za krásného slunného odpoledne a jdeme stanovat, jak jinak, zase do hospody.

Kostel v Danby Wiske

North York Moors

Za vsí překročíme železniční trať, hned vzápětí druhou a po zapadlých silničkách a polních cestách se blížíme k oblým vrškům kopců Cleveland Hills, které se zvedají v ranním oparu na východě před námi. Sice svítí slunce, ale ráno je opět mrazivé. Přes prosluněné louky a zelenající se pole jdeme zahalení v kapucích a nabalení tak, jako kdyby měla přijít sněhová vánice.

Farma a Cleveland Hills v pozadí

Před vesnicí Ingleby Arncliffe, jejíž jméno je vikingského původu a dá se přeložit jako “anglická osada u orlích skal”, na nás čeká nevítané zpestření výletu: dálnice. I ta nejzapadlejší silnice, po které jsme dosud šli, byla v mapě označená vykřičníkem, ale na to, že budeme muset přeběhnout čtyřproudou státovku, nás nikdo neupozornil. Přemýšlíme, jak se přes cestu dostaneme, a vyčkáváme. Tři, dva, jedna a běžíme. Jeden směr, druhý a jsme za dálnicí. Auta a kamiony za námi sviští stokilometrovou rychlostí, ale přežili jsme to.

Za vsí s historickou vodární věží, kostelem a zámkem konečně po dvou dnech v rovině přicházejí kopce. A s nimi další pusté pláně rudých vřesovišť, ovce pasoucí se na travnatých stráních mezi žlutými květy hlodáše a široká údolí protkaná tmavými zídkami a posetá kamennými stodolami. Dorazili jsme do závěrečné části naší cesty: národního parku North York Moors.

Cleveland Hills

Utábořili jsme se na oplocené pastvině kousek za malebným zapadlým městečkem Osmotherley. Opět drze na soukromém pozemku a bez povolení, a tak se ráno klidíme hned po východu slunce, dokud všichni spí a než farmáři vyženou svá stáda na pastviny.

Po dlážděné cestě oficiální turistické trasy Cleveland Way stoupáme na severní hřebeny vřesoviště. Na Live Moor míjíme velkou kamennou mohylu značící vrchol kopce, jako na horské dráze stoupáme a klesáme po hřebeni a po levé ruce se nám otevírají výhledy na nekonečnou mozaiku drobných políček, pastvin a farem v nížině Severního Yorkshiru, kde jsme strávili předešlé dva dny.

Pohled na Middlesbrough a Severní moře

Pak se na severu protrhá obloha a za siluetami továren a komínů v algomeraci okolo města Middlesbrough spatříme vodní hladinu. Severní moře! Po dvanácti dnech cesty jsme opět na dohled od pobřeží. Máme neskutečnou radost. Do Robin Hood’s Bay nám však zbývá ještě několik desítek mil, a tak pokračujeme dál po náhorních planinách směrem na východ. Za skalnatým kopcem Wain Stones a průsmykem se silnicí do údolí Bilsdale, nad kterým se tyčí mohutný televizní vysílač Bilsdale Mast, 10. nejvyšší stavba ve Spojeném království, přichází poslední dnešní stoupání.

Údolí Bilsdale

Aby vřesoviště ještě víc nespustla, udržují se pravidelným vypalováním. Napojujeme se na širokou zpevněnou cestu vedoucí po náspu zrušené důlní železnice a po ponurých spáleništích a mezi odkvetlým vřesem uháníme ke starému hostinci na Blakey Ridge. Předjaří na North York Moors je bohužel ponuré a jednotvárná cesta sledující vrstevnici vůbec neutíká. Přimhouřím oči a v místě, kde se sbíhají kolejnice pomyslné železniční trati, si představuji pořádný talíř masa a pintu anglického piva. Bezmyšlenkovitě a jako stroj kráčím vpřed.

Konečně se před námi objeví drobná kamenná stavba hostince Lion Inn. Stavíme stan na pastvině opodál a objednáváme si za barem jídlo. Dostaneme zaslouženou odměnu v podobě naprosto nadliské porce masa, zeleniny i hranolků. Spát jdeme přecpaní k prasknutí.

Zrušená železniční trať na vřesovištích

Po zkušenosti s tvrdou a monotónní silnicí přes vřesoviště jsme se rozhodli mírně změnit trasu – zatím všechny úseky cesty byly skvělé, včetně těch v nížinách, tohle však Alfred Wainwright nevymyslel dobře. Místo toho, abychom pokračovali po silnici po náhorní planině, klesáme hned za hostincem do údolí Rosedale. Po špatně značených pěšinách procházíme skrz farmy, přes pastviny a po překročení údolí vycházíme hlubokým úvozem zpět na vřesoviště.

Cesta mezi Great Fryup Dale a Glaisdale

Napojujeme se na obvyklou trasu a s výhledy na široká údolí Great Fryup Dale na jedné straně a Glaisdale na straně druhé kráčíme dál na východ vstříc pobřeží. Chladný vítr zatím rozfoukává ponurý šedavý opar, který dřímal na vřesovištích předešlé dny, a když dorazíme k obchodu do vsi Glaisdale, je horko a svítí slunce. Jen co nakoupíme zásoby na závěr treku, odbije poledne a obchod se zavře.

Zalesněným údolím řeky Esk dojdeme odpoledne až do Grosmontu. Malebné městečko leží na historické železniční trati z Whitby do Pickeringu a dráze je zde podřízeno úplně vše: místo náměstí je uprostřed městečka rozlehlé nádraží obklopené obchody s železniční tematikou, za tunelem a kopcem stojí veliké depo plné historických vlaků a co chvíli se zavřou mohutné závory, čilý ruch na hlavní ulici zcela ustrne a mezi nízkými kamennými domky projede vlak tažený parní lokomotivou.

Historický vlak v Grosmontu

V kempu na nedaleké farmě čeká nás zajímavá zkušenost. Jak se říká, ne všechny zážitky musí být pozitivní, hlavně že jsou silné, a setkání s britskou spodinou k takovým rozhodně patří. Na kraji louky stojí dva velké rodinné stany a za hlasitého povyku opilé sebranky posedávající opodál každou chvíli dorazí auto s novou basou piva. Snažíme se si pochybné rodinné sešlosti nevšímat, při pohledu na jasnou oblohu nám však jedno stále vrtá hlavou: jak přečkají nadcházející mrazivou noc. Ne, ti nevypadají, že by měli kvalitní spacáky a teplé oblečení, ti spíš vůbec netuší, že i na jaře může mrznout.

Pravda vyjde na světlo krátce po půlnoci. Budí nás rámus palivového dřeva, které kdosi táhne ve velikém pytli z farmy ke dvěma stanům. Oheň vzplál a párty se rozjíždí nanovo. Vůbec se nevyspíme a třešničku na dortu probdělé noci nasadí otec rodiny, když se nás ráno dojde v alkoholovém opojení zeptat, jestli nás náhodou v noci někdo nevzbudil. Tolik českých nadávek ještě Anglie neslyšela.

Jinovatka v Grosmontu

Kemp opouštíme nevyspalí ještě dřív, než roztaje ranní jinovatka. Majitelé nepříjemní, zázemí špinavé, sprchy pro jistotu žádné a osazenstvo netřeba dále komentovat. Kdybychom zůstali někde na pastvině, udělali bychom lépe. Ještě jednou procházíme Grosmontem, který se teprve probouzí do nového rána, a za železničním přejezdem stoupáme zpět na vřesoviště, vstříc pobřeží a závěrečnému dni naší cesty.

Cesta vede podél kamenné zdi, za kterou se krajina svažuje do jarem se zelenajícího údolí Eskdale posetého polemi, pastvinami a drobnými vesničkami, a přímo před sebou pozorujeme už zcela zřetelnou hladinu Severního moře. Proti ní se v dáli rýsují siluety přímořských domů a zřícenina opatství v přístavním městě Whitby.

Údolí potoka Little Beck

Po strmé silnici scházíme do zalesněného údolí potoka Little Beck. Okolo mokřadů míříme k vodopádu Falling Foss a nad námi se sklánějí zakrslé stromy starobylého lužního lesa. S časem oběda přibývá víkendových turistů – je vidět, jak zemi, kde v horách a kopcích vládne vřes, lidé obdivují každý kousek pěkného starého lesa. Dáváme se do řeči se strážci přírodní rezervace a ti nám celí šťastní, že potkali někoho, kdo si už od pohledu na veliký batoh cení přírody, přejí šťastnou cestu do posledního stoupání naší tři sta kilometrů dlouhé procházky.

Osamělý strom na vřesovišti

Za výšlapem nahoru z údolí naposledy vstupujeme na prosluněná vřesoviště. Na pohled je úplné sucho, ale ani na závěr treku se nevyhneme podmáčeným mokřadům a zapadneme do nich po kotníky. Se stále přibližující se hladinou moře před námi přecházíme poslední pastviny, kde ještě jednou a naposledy zabloudíme, a po asfaltové silnici dorazíme do vsi Hawsker. Tam projdeme kempem a ocitneme se přímo na útesech nad namodralou hladinou Severního moře.

Severní moře

Na hladinu dopadá příjemné odpolední slunce a po cestě na útesech nás doprovází dožluta rozkvetlé keře, krásné výhledy na útesy a ovce s jehňaty pasoucí se na travnatých stráních nad mořem. Po závěrečných mílích na pobřeží se před námi otevře široká zátoka s malým městečkem tísnícím se mezi skalisky. Úzkými a křivolakými uličkami sestupujeme do bývalého pašeráckého přístavu Robin Hood’s Bay – a jsme v cíli. Dva týdny putování drsnou i malebnou krajinou, přes hory a vřesoviště, pole i pastviny, tři sta kilometrů od Irského moře až k Severnímu. Ano, dokázali jsme to!

Robin Hood’s Bay

Odměníme se velikou porcí Fish & Chips, zmrzlinou a pintou Wainwrighta. Na samotný závěr výletu si ještě dojdu smočit obuté nohy do Severního moře, abych dodržel tradici – a tentokrát už si slanou vodu do bot nenaberu.

5. – 19. dubna 2014 / fotky na Flickru (výběr cca 400 ks)

Zkušenosti a technické rady na závěr

Na závěr bych se chtěl podělit o několik postřehů a rad, které se mohou hodit případným zájemcům o tento trek.

  • Kromě několika partií v Lake Districtu je trasa poměrně jednoduchá. Ujít 300 km za 14 dní nebyl problém, ani jednou jsme nešli nadoraz. Trasa by šla pravděpodobně bez větších problémů zvládnout i za 10 dní.
  • Naopak počasí v Anglii umí být příšerné. Čekali jsme všechno možné včetně propršeného Lake Districtu, ale vichřice v kombinaci se studeným deštěm na vřesovištích u Nine Standards Rigg nás stejně vyvedla z míry. Kvalitní a nepromokavé oblečení je tu naprostou nutností.
  • V Lake Districtu, nejdeštivější části treku, se počasí téměř vždy odvíjelo od jednoduchého scénáře: ráno bylo zataženo, přes den pršelo, odpoledne vysvitlo slunce. Nikdy nepršelo víc než několik hodin v kuse.
  • Z časových důvodů jsme vyrazili v dubnu, ale obvykle je doporučován květen, kdy bývá lepší počasí a i do hor už dorazí jaro. Další vhodné měsíce jsou červen a září.
  • Šli jsme podle výborných map od nakladatelství Harvey. Měli jsme s sebou i průvodce od nakladatelství Trailblazer, ale nesli jsme se s ním prakticky zbytečně. Ručně psaný Wainwrightův průvodce ze 70. let je sběratelský kousek, pro samotnou cestu však nepřehledný a téměř nepoužitelný.
  • Většinou jsme spali v kempech, dvakrát pod střechou a několikrát na pastvině nebo v otevřené krajině.
  • Stanování mimo kempy v Anglii prakticky vždy znamená “trespassing”, tedy neoprávněný vstup na cizí pozemek, ale obvykle je tolerováno (za předpokladu rozumného chování). Naprosto bezproblémové je stanování na hřebenech hor a vřesovištích.
  • Živili jsme se hlavně jídlem z obchodů (potraviny jsou v každé větší vesnici), vodu jsme nabírali na začátku denních etap v kempech, případně někoho slušně poprosili. Ze začátku jsme jedli hlavně jídla bohatá na sacharidy (vločky, sušenky, těstoviny) a stravování příliš neřešili, ke konci treku jsme se už cpali vším možným a čím tučnější jídlo jsme měli, tím lépe. Dva týdny se už ukázaly jako doba, kdy je potřeba na treku o jídle přemýšlet.
  • Celý přechod Anglie ze západu na východ nás vyšel bez dopravy přibližně na 250 liber (výdaje zahrnovaly kempy, nákupy v obchodech a občasné pivo a jídlo v restauracích).
  • Kemp stojí v Anglii většinou okolo £5 na osobu, za noc v camping barn resp. bunkhouse jsme platili £10 (mimo turistickou sezónu!). Pivo stojí £3, Fish & Chips £6 a jídlo v restauraci okolo £12. Potraviny v obchodech jsou 2x dražší než v ČR.
  • Dopravu jsme vyřešili autobusem a vlakem: zpáteční autobus Praha – Londýn 1690 Kč, vlak Londýn – Carlisle – St. Bees £25, vlak Whitby – Middlesbrough £6, autobus Middlesbrough – Londýn £13. Jízdenky jsme však měli koupené s velkým předstihem, což je důležité především u vlaků.
  • Angličané mají na severu příšerný přízvuk (mnohem horší než v Londýně), ale vždy jsme se nějak domluvili.
  • Možné vylepšení treku: pokud bych měl jít C2C znovu a počasí mi dovolilo, udělal bych následující: strávil bych alespoň o dva dny více v Lake Districtu, vylezl na Haystacks, Scafell Pike, Helvellyn, podíval se do Langdale a k jezeru Windermere, přešel bych hřeben Fairfield Horseshoe. Od Kidsty Pike bych pokračoval na severovýchod do Penrithu a směrem na Cross Fell, odkud bych se po Pennine Way vrátil zpět na trasu na Nine Standards Rigg. Nížiny mezi Richmondem a Osmotherley bych přešel za jeden den a na North York Moors bych se určitě vyhnul úseku po zrušené železniční trati a šel radějí přes údolí.
  • Jak strávit závěrečné dny: pokud budete mít po dokončení trasy čas nazbyt, můžete se zastavit ve Whitby, projet se historickým vlakem do Pickeringu nebo se vydat do Yorku. Jinak už v okolí není nic příliš zajímavého, bohužel.
  • Coast to Coast Walk, West Highland Way nebo Pennine Way? Každý ze tří nejznámějších britských treků je jiný, ale pokud jste žádnou z uvedených tras ještě nešli, raději se vydejte na West Highland Way do Skotska.
  • Rozpis našich denních etap a ceny ubytování.
  • Interaktivní mapa trasy (OS Landranger 1:50 000).
Advertisements

One comment

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s