Podzimní přechod Krkonoš

October 28, 2014

Vstávat! Hrobové ticho chladného podzimního rána protne zařinčení budíku. Opatrně se vykradu z vyhřáté postele, v rozespalosti do sebe nasoukám snídani a zapiju ji instantním kofeinem v podobě přelouhovaného černého čaje. Hodím na záda batoh, zavážu pohory a za tmy prozářené žlutými světly pouličních lamp vyrazím na nádraží. Na vlak do hor – do Krkonoš.

V Trutnově přesednu na autobus, který mě krátce po desáté hodině ráno vyhodí v Peci pod Sněžkou. Z prosluněného podzimního městečka, jehož dominantu tvoří osmnáctipatrový panelák, mám v plánu vyrazit rovnou na Sněžku a poté pokračovat po hřebeni až do Szklarske Poręby v Polsku. Pokud vše půjde hladce, přespím v sedle pod Smělcem, kde je dřevěná útulna, a v poledne dalšího dne budu v cíli. Hurá do podzimních hor!

Studniční hora z Pece pod Sněžkou

A tak za parkovištěm s výhledem na zasněženou Studniční horu překročím říčku Úpu a už šlapu po pěkném turistickém chodníku směrem k Růžohorkám, na hřeben a k nejvyšší české hoře. Traverz po zelené značce několikrát změní směr, smrkový les zeslábne a promění se v kleč. Hradba stromů se otevře dokořán a ocitnu se na Růžohorkách. Dřevěná stavení, cinkání zvonků pasoucích se krav, nápisy připomínající švabach – inu, zdá se, že se Krkonoše vrací ke svým alpským kořenům z dob německé kolonizace.

Růžohorky – skoro jako v Alpách

Cestou pod novou kabinkovou lanovkou mířím vstříc vrcholu Sněžky. Zatímco však na Růžové hoře pálí ostré podzimní slunce, na nejvyšší české hoře dřímá hustý závoj mraků a zasněžený jižní svah i lanovka vedoucí vzhůru mizí kdesi v mlze. Těšil jsem se na výhledy do dáli, na Obří důl, Polsko, Luční horu, Obří hřeben… Nedá se však nic dělat.

Na vrcholu Sněžky fouká chladný vítr. Je vidět sotva na deset metrů a sníh, všudypřítomné rampouchy i námraza na kapli Sv. Vavřince prozrazují, že v Krkonoších se vlády pomalu ale jistě ujímá zima. Propletu se hloučky turistů, které chrlí horní stanice lanovky, v závětří se nasvačím a vyčkávám, jestli se obloha přece jen neprotrhá a z mlhy nevysvitne slabé podzimní slunce. Čekám však marně – opouštím vrchol a po hřebenové cestě se vydám na západ, k polskému schronisku Dom Ślaski.

Kaple sv. Vavřince

Sotva sestoupím několik výškových metrů, mlha zmizí a z oblaků se vynoří rašeliniště Úpy, polské podhůří, žluté budovy schroniska i impozantní Obří důl. Tak přece jen jsem se výhledů dočkal!

Od schroniska zamířím už po staré známé Cestě česko-polského přátelství směrem na západ. Po pravé ruce mám stále ještě se zelenající polské podhůří s městy Jelenia Góra a Karpacz v dáli, vlevo se nesměle zvedá zlehka zesněžený svah Luční hory. Vpravo podzim, vlevo zima. A přede mnou opět mlha, jaká by se dala krájet.

Sněžka v oblacích

Široká dlážděná cesta odbočí na sever dolů do polského pohraničí a po pěšině mezi klečí a po dřevěných lávkách pomalu přicházím k místu, kde by měl v ledovcovém kotli ležet Mały a Wielki Staw. Místo prvního ledovcového jezera však spatřím pouze kar, ledem vyhloubenou díru do skály, mizející v mlze. V tom však zafouká vítr, vyžene mlhu z karu a Mały Staw se předvede v celé své kráse. Mám to dnes ale štěstí!

Mały Staw

Od Welkieho Stawu už je to jen pár kilometrů ke Špindlerově boudě, cesta po úpatí Malého Šišáku je však stejně nepříjemná jako minulé léto, když jsem byl v Krkonoších naposledy. Pěšina připomíná spíš vyschlé koryto horské bystřiny než udržovaný turistický chodník – za odměnu v podobě výhledů na lesy a městečka v polském podhůří však nepochybně stojí. Cesta od ledovcových jezer ke Špindlerovce by mohla být žhavým kandidátem na nejkrásnější, ale zároveň nejhorší cestu celých Krkonoš.

Wielki Staw a pohled do Polska

Za Špindlerovkou mě čeká poslední stoupání dnešního dne. Slunce už pomalu klesá k obzoru, v šest večer bude tma a je na čase pospíšit si k místu noclehu. Za bývalou Petrovkou, ze které zbyly po požáru jen základy, opouštím asfaltovou cestu (jak příjemná změna proti předchozí pěšině!) a po chodníku poskladaném z velkých plochých kamenů kráčím dál na západ. Oranžové slunce zapadá za Vysoké Kolo, ze kterého silueta Wawelu shlíží do karů Sněžných jam a na usínající Szklarskou Porębu, a cesta mě konečně dovede k malé dřevěné útulně v sedle pod Smělcem, kde strávím dnešní noc.

Vysoké Kolo a Wawel

Útulna bohužel nemá dveře a noc je mrazivá. Tam, kde večer tekla strouha z tajícího sněhu, jsou ráno lesklé pláty ledu, a tráva je pokrytá jinovatkou. Za východu slunce vstávám, jak jen rychle to jde, abych se zahřál, hodím do sebe skromnou snídani a doslova utíkám vstříc Sněžným jamám. Je mi zima, mám prokřehlé prsty na rukou i na nohou a nezbývá mi, než se pořádně hýbat a rozproudit krev v celém těle.

Wawel a Sněžné jámy

Slunce se překlene přes obzor a rozzáří skaliska Sněžných jam padající do ledovcového kotle ostrým zlatavým světlem. Po namrzlých kluzkých kamenech opatrně stoupám po úbočí Vysokého Kola k Wawelu, horské chatě přestavěné na telekomunikační stanici, a kochám se výhledem na Rzeczpospolitou zahalenou pod bílou peřinou ranní inverze. Nádhera. Je sotva osm ráno a v Krkonoších není ani živáčka. Jen hory, skály a oblaka pode mnou. Mám celé Krkonoše sám pro sebe.

Ranní inverze v Polsku

Dosyta se vynadívám na impozantní kary Sněžných jam, vyfotím si výhledy do českého vnitrozemí, které je přikryté ještě hustší inverzí, a klesám po široké cestě směrem k Violíku, s Labskou loukou posetou klečí a pramenem Labe po mé levici. Minu bývalý hraniční přechod Tvarožník, a u poslední hory Szrenica, která majestátně vystupuje z oblak v polském podhůří, opouštím skoro se slzou v očích hlavní hřeben Krkonoš.

Szrenica

Po kamenité silnici sejdu do Szklarske Poręby, příjemného polského městečka na severním úpatí Krkonoš. V poledne jsem na nádraží a do odjezdu vlaku do Čech mi zbývá akorát dvacet minut. Zapíjím vydařený přechod nejkrásnějších českých hor pořádně silným polským pivem a koukám se do hřejivého podzimního slunce. Jsem jednoduše šťastný.

–

Fotografie: https://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157648964679372/
Trasa: http://mapy.cz/s/dQIt (35 km / 1700 m+)

Několik poznámek a praktických tipů – pokud se chystáte na přechod Krkonoš, doporučuji jako cílový (resp. počáteční bod) raději Szklarskou Porębu než Harrachov. Ušetříte si tím přibližně 10 km cesty po asfaltu podél Mumlavy, Szklarska Poręba je navíc o poznání hezčí město. Počítejte však s platbou 5 zlotých (cca 30 Kč) při průchodu “mýtnou branou” na hranici národního parku na polské straně. Jako druhý výchozí bod se kromě Pece pod Sněžkou nabízí i Pomezní boudy. Cesty z obou míst jsou pěkné a co se vzdálenosti, stoupání i náročnosti týče srovnatelné, Pec pod Sněžkou však jasně vítězí v ohledu dopravní dostupnosti.

Přespat je možné na několika horských chatách po cestě, pokud však podobně jako já preferujete spaní venku, tak dřevěná útulna v sedle pod Smělcem je ideální místo. Leží přibližně v půli trasy a dovnitř se pohodlně vejde 5 lidí. Útulna bohužel (stav 10/2014) nemá dveře, ale je možné, že na zimu je strážci parku přinesou. Pouze počítejte s tím, že se při přespávání venku na hřebeni pohybujete na hraně zákona – na české straně Krkonoš je zakázané táboření, v Polsku je pro jistotu zakázané být v NP od západu do východu slunce.

Vodu lze nabrat z několika potůčků v úseku Sněžka – Slonecznik, jinak jsou Krkonoše poměrně suché a zbývají opět horské chaty.

Advertisement

Written by Martin Posted in Hory, ČR