Category: ČR
Podzimní přechod Krkonoš
Vstávat! Hrobové ticho chladného podzimního rána protne zařinčení budíku. Opatrně se vykradu z vyhřáté postele, v rozespalosti do sebe nasoukám snídani a zapiju ji instantním kofeinem v podobě přelouhovaného černého čaje. Hodím na záda batoh, zavážu pohory a za tmy prozářené žlutými světly pouličních lamp vyrazím na nádraží. Na vlak do hor – do Krkonoš.
V Trutnově přesednu na autobus, který mě krátce po desáté hodině ráno vyhodí v Peci pod Sněžkou. Z prosluněného podzimního městečka, jehož dominantu tvoří osmnáctipatrový panelák, mám v plánu vyrazit rovnou na Sněžku a poté pokračovat po hřebeni až do Szklarske Poręby v Polsku. Pokud vše půjde hladce, přespím v sedle pod Smělcem, kde je dřevěná útulna, a v poledne dalšího dne budu v cíli. Hurá do podzimních hor!
Dálkové pěší trasy v České republice
Při svých cestách po Velké Británii jsem nemohl nevšimnout jedné věci – jak populární jsou v této zemi dálkové, mnohdy stovky kilometrů dlouhé turistické trasy. To mě dovedlo k zamyšlení, proč je v České republice dálková turistika prakticky neznámý pojem, zda by nešly dlouhé vícedenní pochody nějak zpopularizovat a jestli vůbec v naší zemi máme pro dálkovou pěší turistiku vhodné trasy a zázemí.
Následující text by měl sloužit především k vymezení pojmů a jako námět k diskuzi. Součástí je i několik návrhů tras, nejedná se však o žádný ucelený přehled.
Výlet do vojenského újezdu Brdy
“Cílová dopadová plocha, vstup zakázán, životu nebezpečno,” hlásá cedule na křižovatce lesních vojenských cest. Obcházíme závoru a s lehkou nervozitou začínáme stoupat po úzké asfaltce lesem na Tok. Jaké to tam bude? Dostaneme pokutu? Budeme kličkovat mezi nevybuchlými dělostřeleckými granáty? Převezou nás k výslechu na velitelství do Jinců a obviní nás z narušení vojenského prostoru?
Nevíme. Zakázané ovoce však nejlíp chutná a už bylo na čase zakusit něco dobrodružnějšího, než jen drápání se do strmých kopců. Jdeme infiltrovat brdský vojenský újezd a prozkoumat dopadové plochy na Toku a na Houpáku.
Přechod Českého středohoří
Ponuré předjaří, jinak se to snad ani nazvat nedá. Slunce se ztrácí v šedavém oparu a skrz smog je vidět sotva na pár kilometrů. Pohled na továrny a hladinu Labe z okénka vlaku střídají lodní kontejnery vezoucí se po protější koleji a ospalá městečka a vsi ležící podél trati. Krajina mizí v šedi. Uháním odpoledním rychlíkem do Českého středohoří, hory však skrz mlhu nevidím žádné.
V Litoměřících se slunce nadobro ztratí. Přestupuji na autobus, který mě převeze přes Labe a pár kilometrů na západ do Třebívlic. Tam začíná můj víkendový trek – jarně-zimní přechod Českého středohoří.
Vzpomínky na Zónu
Milovice. Boží Dar. Místo tak trochu z jiného světa, s nejsilnějším Geniem loci, jakého jsem kdy poznal. Cesta do opuštěného vojenského prosotru byla vždy zážitkem. Zážitkem natolik silným, že jsem v Milovicích nebyl zdaleka ani tolikrát, jako bych si dnes přál.
A nyní je po všem. Sídliště Boží Dar jde k zemi. Bagr zabil Ducha místa a zůstane po něm brownfield. Se Zónou, jak jsme za mlhavých podzimních dnů Milovicím říkali, je navždy konec.
Martinův blog 