“Cílová dopadová plocha, vstup zakázán, životu nebezpečno,” hlásá cedule na křižovatce lesních vojenských cest. Obcházíme závoru a s lehkou nervozitou začínáme stoupat po úzké asfaltce lesem na Tok. Jaké to tam bude? Dostaneme pokutu? Budeme kličkovat mezi nevybuchlými dělostřeleckými granáty? Převezou nás k výslechu na velitelství do Jinců a obviní nás z narušení vojenského prostoru?

Nevíme. Zakázané ovoce však nejlíp chutná a už bylo na čase zakusit něco dobrodružnějšího, než jen drápání se do strmých kopců. Jdeme infiltrovat brdský vojenský újezd a prozkoumat dopadové plochy na Toku a na Houpáku.

Continue reading →

Ponuré předjaří, jinak se to snad ani nazvat nedá. Slunce se ztrácí v šedavém oparu a skrz smog je vidět sotva na pár kilometrů. Pohled na továrny a hladinu Labe z okénka vlaku střídají lodní kontejnery vezoucí se po protější koleji a ospalá městečka a vsi ležící podél trati. Krajina mizí v šedi. Uháním odpoledním rychlíkem do Českého středohoří, hory však skrz mlhu nevidím žádné.

V Litoměřících se slunce nadobro ztratí. Přestupuji na autobus, který mě převeze přes Labe a pár kilometrů na západ do Třebívlic. Tam začíná můj víkendový trek – jarně-zimní přechod Českého středohoří.

Continue reading →

Milovice. Boží Dar. Místo tak trochu z jiného světa, s nejsilnějším Geniem loci, jakého jsem kdy poznal. Cesta do opuštěného vojenského prosotru byla vždy zážitkem. Zážitkem natolik silným, že jsem v Milovicích nebyl zdaleka ani tolikrát, jako bych si dnes přál.

A nyní je po všem. Sídliště Boží Dar jde k zemi. Bagr zabil Ducha místa a zůstane po něm brownfield. Se Zónou, jak jsme za mlhavých podzimních dnů Milovicím říkali, je navždy konec.

Continue reading →