Mlha padá na Jižní vrchy

Do odjezdu z Anglie mi zbývají už jen tři dny. Je poslední jarní den, krásné slunné počasí, a přemýšlím, kam bych ještě vyrazil. Kopce, hory, daleko od civilizace, to by bylo ono! Bohužel, do Skotska to už z Londýna nestihnu, Lake District ani Wales nejsou o moc blíž a v Chilterns jsem byl před pár dny.

Nakonec se rozhoduji, že ještě jednou navštívím malebnou krajinu Jižních vrchů – národní park South Downs. Stavím se v nákupním centru ve Walthamstow pro mapu OS Explorer 1:25000 a spěchám na metro, kterým se svezu na Victorii. Za zbylé peníze ze stovky liber, kterou jsem si odložil na cestování, kupuji zpáteční off-peak lístek do Berwicku, malé vsi pod South Downs, a už se kochám pohledem na Temži, londýnská předměstí a venkov plný pasoucích se krav a ovcí, dokuď asi po hodině cesty nevystoupím ve starém známém městečku Lewes, abych přestoupil na osobák.

Mám naplánováno jít nejdřív z Berwicku kolem vodní nádrže Arlington Reservoir na krátkou procházku lesem Abbot’s Wood, přibližně podle trasy z jednoho průvodce po okolí Londýna, a pak zamířit k severnímu hřebeni South Downs a dojít, kam až to půjde, třeba zpět do Lewes. V tom však přichází nečekaná zrada – ze staničního rozhlasu se ozývá, že můj vlak se rozbil kdesi za Brightonem a že prostě nepřijede. A přednosta stanice mi se soucitem v očích říká, že pro mě bohužel nemůže nic udělat…

Další osobák směrem na východ pojede skoro za dvě hodiny, a tak vyrážím na neplánovanou prohlídku města. Projdu se okolo hradu, vyfotím si pár kamenných domů a znuděně se vracím zpět na nádraží. Tam na mě ovšem čeká příjemné překvapení – rychlík z Brightonu do Eastbourne mimořádně zastaví i v mé cílové stanici – tak přece jen není ta bristká železnice tak marná! Z dvouhodinového zpoždění je najednou hodina, a hurá do přírody!

Kostel v Arlingtonu

Od železniční zastávky v Berwicku vyrážím směrem na sever k umělému jezeru Arlington Reservoir, nad kterým se v dálce zvedají drobné vrcholky South Downs. Čas na mě nicméně tlačí, musím dohnat zpoždění vlaku, a tak se po pěšině vydávám skrz pšeničné pole k mostu přes říčku Cuckmere. Mám namířeno ke vsi Upper Dicker a pak do Abbot’s Wood. Kombinace vyděšeného pohledu na hodinky (najednou je skoro půl čtvrté!), naprosto zarostlou pěšinu dál na sever a nakonec mapu však způsobuje, že po krátkém váhání měním plán. Les Abbot’s Wood budu muset vynechat, příliš bych si zašel. Obracím se na jih a po dalším poli, okolo nějaké farmy, která až nápadně a na Anglii velice nezvykle připomíná české JZD, spěchám do vsi Arlington.

V Arlingtonu je nádherný kostelík, jehož nejstarší části tu prý mohly stát už v dobách Sasů, a parádní zarostlá hospoda na návsi, na které všude visí britské vlajky a k její neodolatelné fotogeničnosti ještě přispívá červená telefonní budka před okny. Cvakám zrcadlovkou jak japonský turista a pak už po louce utíkám ze vsi směrem na jih. Několikrát málem zabloudím, protože cesty vůbec neodpovídají těm na mapě, snad půl míle se prodírám křovím v místech, kde měla být udržovaná veřejná pěšina, a skončím u železničního přejezdu přes trať z Lewes do Eastbourne. Docela si oddychnu, když zjišťuji, že třetí napájecí kolejnice končí pár metrů před přechodem, a nemusím tedy přemýšlet, kam není příliš radno šlapat.

Hostinec v Arlingtonu

Za přejezdem mě čeká další zpestření cesty, na Anglii nikterak neobvyklé. Cesta vyznačená na mapě vede přes schůdky přes ohradu a ztrácí se na louce plné rozdováděných koní, kteří se tváří, jako že jim nesu něco k jídlu. S jistou úctou ke zvířatům, která jsou větší a těžší než já, procházím přes pastvinu a marně se snažím přijít na to, kudy cesta pokračuje. Nakonec se po přelezení několika ohrad ocitám asfaltce, na které jsem vůbec nechtěl být, a asi o míli později jsem u státovky A27, kterou přecházím snad 20 minut. Provoz je tu jak na dálnici a až doma se z mapy dozvídám, že tahle silnice v dálnici skutečně o pár mil dál přechází.

Pokračuji skrz usedlost Milton Street (anglicky hamlet, což znační ves bez kostela), kvůli komárům vzdám jednu drobnou zacházku přes vyvýšené místo, odkud by mohl být pěkný výhled do okolní krajiny, a před šestou konečně dorážím do městečka Alfriston, které leží na úpatí South Downs. Jsem na začátku cíle mé cesty – po několikahodinovém plahočení se přes pole a louky mě čeká večerní pětimílový přechod jednoho ze severních hřebenů South Downs. Slunce pomalu klesá k obzoru, zbarvuje krajinu do zlatova a já se těším na nádherné výhledy na moře i do vnitrozemí a nekonečné travnaté stráně. Sice budu muset spěchat, možná občas běžet, abych stihnul večerní vlak z Glynde, ale za ten pocit svobody a úlevy, že jsem konečně daleko od civilizace a lidí, mi to rozhodně stojí!

Pohled na nejzápadnější část South Downs, v údolí městečko Alfriston

Proplétám se uličkami Alfristonu, nechávám za sebou poslední cihelné domy a vybíhám po štěrkové cestě na začátek hřebene. Výhled je odsud úchvatný. Cesta přechází v pěšinu a pěšina v louku, na které se pasou stovky ovcí, které přede mnou vyděšeně utíkají do všech stran (ještě větší paniku než jeden osamělý turista ovšem způsobí dva borci na kole, kteří si to třicítkou ženou z kopce, ovce neovce).

Za chvíli jsem skoro 200 metrů nad mořem a na jihu začínám pozorovat slabou linku Lamanšského průlivu. V jednu chvíli dokonce vidím Cuckmere Haven a začátek útesů Seven Sisters, kde jsem byl před dvěma měsíci. Světlo je ideální, a tak vytahuji z brašny foťák a snažím se místní krajinu i pohled na moře nějak zvěčnit. Pokouším se do záběru dostat i nějaké ovce, ale ty buď vždy utečou, nebo se koukají nějakým hloupým směrem. Ale nakonec se mi to přece jen podaří!

Pohled ze South Downs na moře, vlevo v pozadí Cuckmere Haven, kde začínají útesy Seven Sisters

Pokračuji dál do kopce, zatímco slunce klesá víc a víc k obzoru do mlžného oparu. Chvíli popoběhnu. První vlak z Glynde nemám šanci stihnout, ani u druhého si nejsem moc jistý, a nemám sebemenší tušení, jestli jede nějaký další. Že budu ještě v devět večer pobíhat po opuštěných kopcích jak vystřižených z Tolkienových románů (dokonce i mohyly tu jsou), mě při hledání jízdních řádů rozhodně nenapadlo, a nerad bych svůj výlet zakončil nočním stopováním do Londýna a zavřenou Victoria Line.

Kdesi v dálce vidím proti slunci dva vysílače, ke kterým potřebuji dojít. Rozháním před sebou skupinky ovcí, pospíchám přes ohrady, nestíhám koukat, do čeho šlapu, přesto míjím jedno hezčí místo za druhým. Obcházím stádo strakatých krav, protože krávy jsou buď líné, nebo nebojácné a z cesty neuhnou, a konečně přicházím na poslední kopec, Beddingham Hill, na kterém stojí dva vysílače. Škoda, že jsou za ostatným drátem a že už nemám ani minutu navíc, ale musel by z nich být nezapomenutelný výhled. Po vyjasnění po dešti třeba i na londýnský The Shard.

Západ slunce nad South Downs

Udělám pár posledních fotek a po rozbité asfaltce běžím dolů na vlak do Glynde. Chodidla na tvrdém povrchu sice trpí, ale po dnešních zkušenostech s odhadem vzdálenosti už nehodlám zahálet. Seběhnu kopec s dvousetimetrovým převýšením a nostalgicky se ohlédnu za travnatými stráněmi a zapadajícím sluncem. Přejdu ještě jednou silnici A27, tentokrát zcela prázdnou, a v devět večer jsem na nádraží. Mám ještě dvacet minut k dobru, pořádně bolavé nohy i vyprahlé hrdlo, a vlak zpátky do Londýna má, jak jinak, zase zpoždění.

20. června 2012

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s