Seckaurské Taury

Měla to být moje alpská premiéra. Málo jsem však hrál hru na vlčí dech a gazelí nohy. Čtyřicet kilometrů dlouhý hřeben Seckaurských Taur, nejvýchodnější a nejnižší části Nízkých Taur, vypadal jako snadné sousto. Jak šeredně jsem rakouské hory podcenil!

Byl páteční podvečer. Nad Alpami se převalovaly poslední zbytky dešťových mraků a vlak mě vysadil v malém rakouském městečku v údolí řeky Mur, v Knittelfeldu. Okolo nazdobených domů a arabských obchodů s kebabem jsem se vydal napříč stmívajícími se uličkami na druhý konec města. Vilová čtvrť za hlavní silnicí se proměnila v park, po úzkém mostě jsem překročil dálnici a z parku se stal hustý smrkový les.

Alpy z rozhledny na Tremmelbergu

Stmívalo se a bylo na čase najít u turistické stezky vhodné místo, kde bych mohl přespat. Co naplat, že se v Rakousku ve volné přírodě stanovat nesmí a v lese už vůbec ne. Nikdo mě neuvidí. Ráno po mně kromě slehlé trávy nezůstalo ani památky a vyrazil jsem vstříc horám, přes oblý zalesněný vrchol Tremmelberg do kláštěrního města Seckau, které se rozprostíralo pod samotným hřebenem Seckaurských Taur. Na Tremmelbergu jsem vyšplhal na rozhlednu, dosyta se vynadíval na Alpy nesměle vystupující z ranní mlhy a pokračoval směrem do Seckau. Pěšinu dolů z kopce lemovaly kapličky poutní cesty a křoviska lesních malin a před polednem jsem dorazil do přezdobeného města, jehož symbolický střed tvořil benediktinský klášter. Nakoukl jsem dovnitř, prohlédl jsem si průčelí románské baziliky a po jedenácté jsem už uháněl na sever do kopců a hor.

Klášterní město Seckau

Turistická značka se odpojila od silnice a lesem mě dovedla na východní cíp hřebene Seckaurských Taur, ke kostelíku Maria Schnee ležícím v 1822 m n.m. Na travnaté náhorní planině jsem si připadal jako v rumunských Karpatech – jen místo ovcí se tu pásly krávy a nepobíhali tu zdivočelí psi.

Hodiny odbíjely druhou odpolední. Dlouhých šest hodin jsem strávil chůzí z lesa u Knittelfeldu nahoru na hřeben. Navlékl jsem na sebe bundu, aby mi ve zvedajícím se větru nebyla zima, a ještě plný sil jsem se vydal na západ, nechaje kostelík Maria Schnee v zádech. V nohách jsem už měl sice dnes nastoupáno přes kilometr a půl, ale Seckaurské Taury stále vypadaly jako příjemná procházka po zelenajících se poloninách…

Maria Schnee

Zdání však klamalo. S přibývajícími výškovými metry ubývalo snadno schůdných pastvin a pěšina se začala ztrácet v suťových polích a na kamenných mořích. Ostrý vítr přivál od jihu mraky a na hřeben padla mlha. Při stoupání na Swaigerhöhe (2214 m n.m.) jsem začal poprvé pociťovat únavu. Ušel jsem po horách sotva pár kilometrů a už jsem začínal v mapě hledat, kde večer přespím – ne, to nebylo dobré znamení.

Při nabírání vody z pramene u jezera Goldlacke jsem jen nevěřícně zíral na mohutnou horu tyčící se nad širokým ledovcovým karem. Ze sedla strmě stoupal ostrý kamenitý hřeben vzhůru k vrcholu zahalenému v oblacích a klikatila se na něm pěšina. Seckauer Zinken, 2397 m n.m. Nejvyšší bod dnešního dne. Příliš se mi na tam nahoru nechtělo.

Výstup na Seckauer Zinken

Na vrcholu mě čekala jenom mlha, která by se dala krájet, a nepříjemné a obtížně schůdné suťovisko plné vratkých kamenů. Vyčerpaný z náročného výstupu i sestupu, při kterém jsem neudělal ani jeden krok stejně dlouhý, jsem dorazil do sedla Vorwitzsattel. V karu ležícím na severní, závětrné straně hřebene jsem si vyhlédl pěkné travnaté místečko pro stan, uvařil jsem si večeři a šel spát.

Vzbudily mě kapky deště bubnující na tropiko. Černočernou tmu prořízlo ostré světlo záblesku a vzápětí přišlo hřmění. Nad Seckaurskými Alpami zuřila noční bouřka a já jsem jako přikovaný ležel ve stanu pár výškových metrů pod hřebenem, doufaje, že blesk raději udeří do některého z kovových křížů na okolních vrcholcích. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, prásk. Bouřka se musela prohánět sotva dva kilometry ode mě.

Ranní pohled na Bärenwandspitze

Vyvázl jsem naštěstí bez úhony. Ani nevím, kdy jsem znovu usnul, ale ráno mě čekal nádherný východ slunce nad inverzí. V údolí ležela hustá bílá oblaka, ze kterých v vystupovaly v dáli na severu hřebeny Ennstalerských Alp a Hochschwalbgruppe, na západě se nad karem špičatil ostrý vrchol Bärenwandspitze. Zabalil jsem stan, posnídal a vyrazil zpět na hřeben.

Únavu z předchozího dne jsem však začal pociťovat ihned při stoupání na Maierangerkogel (2356 m n.m.). Za vrcholem, na kterém se tyčil ocelový kříž, se cesta změnila v neschůdné kamenné moře, na kterém jsem ztratil pojem o čase. Když jsem pak v sedle Brandstättertörl doplňoval u pramene zásoby vody, měl jsem za sebou už čtyři hodiny cesty, ale neušel jsem ani čtyři kilometry. V tu chvíli už mi bylo jasné, že Seckaurské Taury jsou příliš velké sousto. Nebyl jsem ani v půlce hřebene. Rozhodl jsem se, že ještě vyšplhám na Hochreichhart, a po bočním hřebeni přes Feistererhorn sejdu do Kalwangu na vlak. Původně jsem chtěl za dva dny pohoří přejít celé a dojít až k Wald am Schoberpass, ale to jsem něměl šanci stihnout.

Na vrcholu Maierangerkogel

Cítil jsem se poraženě a sklíčeně, ale stoupání na Hochreichhart (2416 m n.m), druhou nejvyšší horu Seckaurských Taur, mě v mém rozhodnutí sejít z hor utvrdilo. Vyšlapaná pěšina se opět ztratila ve strmém suťovisku, od jihu se přihnaly bouřkové mraky a po vratkých kamenech jsem se na vrchol vzdálený od sedla sotva kilometr drápal přes hodinu.

Z vrcholu od kříže jsem pozoroval okolní kopce. Na západě se v poledním oparu tyčil Geierhaupt (2417 m n.m), nejvyšší hora této části Nízkých Taur, ke kterému vedla stezka přes ostrý skalnatý hřeben Hirschkarlgrat. Původně jsem měl v plánu přes něj přejít, nyní jsem si však nebyl jistý, jestli bych se bez jištění vůbec odvážil. K severu se pak vypínal travnatý boční hřeben vedoucí na Feistererhorn, který se stal mojí záložní cestou z hor. Vypadal o poznání schůdněji.

Pohled na Geierhaupt a Hirschkarlgrat

Prohodil jsem pár slov s dvojicí na vrcholu, jedněmi z mála lidí, které jsem za celou cestu od kostelíku Maria Schnee potkal, a unavený, malátný a s docházejícími zásobami jídla jsem sestoupil po strmém svahu do sedla. Hochreichhart, Hirschkarlgrat, Geierhaupt i celé Seckaurské Taury jsem nechal za zády. Zvolnil jsem tempo, beze spěchu jsem vystoupal na Klein Reichhart i Feistererhorn a cítil jsem úlevu, že hory opouštím. To jsem však ještě nečekal, že nejdobrodružnější část nepříliš povedeného přechodu mě čeká až na samotný závěr.

Boční hřeben vedoucí na Klein Reichhart a Feistererhorn

Přespal jsem v sedle pod Feistererhornem a přivítalo mě další krásné alpské ráno. Rozcestník u stezky ukazoval dvě hodiny do Kalwangu a nádraží bylo ještě o něco blíž. Do odjezdu vlaku zpět do Linze mi zbývalo přes tři hodiny času a nebylo tedy kam spěchat. Loudal jsem se a místo sestupu z kopce po krásně prošlapané pěšině jsem se nezodpovědně cpal borůvkami a těšil se, až se posadím do vlaku.

A pak jsem turistickou stezku ztratil. Šipka na rozcestníku ukazovala přes paseku přímo do úzké strže, kterou protékal potok. V rokli ležely polámané kmeny smrků a na kluzkých balvanech jsem postupoval ještě pomaleji než na sutích na hřebeni. Nikde jsem neviděl žádnou značku a poté, co jsem v korytu potoka několikrát nepříjemně uklouzl, jsem se rozhodl vrátit zpět k rozcestníku, kde pěšinu křižovala široká dřevařská cesta. Strží bych šel do Kalwangu půl dne a kdyby mi ranní vlak ujel, jen těžko bych se dostával domů. Po lesní cestě to půjde rychleji.

Ranní pohled na Alpy

V mapě byly všechny dřevařské cesty naštěstí dobře vyznačené. Našel jsem si krásnou záložní trasu – stačilo jít po cestě po vrstevnici a po kilometru odbočit doprava na svážnici, která vedla k pile přímo u nádraží. Na vlak to mohly být dva, možná tři kilometry – nanejvýš hodina chůze. Jaké však bylo překvapení, když žádná odbočka doprava nepřišla a když jsem se ocitl na konci lesní cesty, u plotu a na zalesněném ostrhu nad městem. Nádraží leželo půl výškového kilometru přímo pode mnou.

Spletl jsem se snad? Zkusil jsem se vydat po jiné lesní cestě, ale ta mě dovedla na ještě vyšší krpál do stejně bezvýchodné situace. Do odjezdu vlaku mi zbývaly necelé dvě hodiny, nádraží bylo na dosah ruky, přesto jsem nevěděl, kudy mám jít. Nelíbilo se mi to. Cítil jsem se bezradně. Svážnice vyznačená v mapě neexistovala a strž s potokem nemělo cenu pokoušet znovu. Nezbývalo mi jiné řešení, než se pokusit po strmém zalesněném srázu sejít do údolí a doufat, že narazím na nějakou jinou cestu, která mě dovede do města. Sešel jsem z dřevařské silnice a vydal se srázem přímo dolů.

Městečko Kalwang

Prodíral jsem se roklemi v hustém lese a brodil jsem se skrz potůčky, které padaly dolů z hřebene. Nohy mi podjížděly na vlhkém jehličí a marně jsem hledal cestu ve smrkovém mlází. Sledoval jsem zvířecí stezky a bál jsem se, že se skutálím dolů ze srázu. Po chvíli nešlo jít ani nahoru, ani dolů. Byl jsem na pokraji sil. V tom však jako zázrakem neprostupný les ustoupil a špatřil jsem dole pode mnou širokou cestu a na stromě červenobílý pruh. Nevěřícně jsem jsem na něj zíral, ale když jsem objevil další opodál, bylo jasné, že jsem zpět na turistické stezce.

Doteď nevím, kudy značená cesta přesně vedla, ale za půl hodiny jsem bezpečně dorazil na nádraží do Kalwangu. Oddychl jsem si, že jsem sestup z hřebene přežil ve zdraví, vyklepal z vlasů jehličí, převlékl se do čistého oblečení a nasedl do vlaku směr Linz. Tím skončil můj nepříliš povedený přechod Seckaurských Taur.

Tak sbohem, Alpy! Však já se ještě vrátím!

https://www.flickr.com/photos/martinmajer/sets/72157645822798160/

Advertisements

3 comments

  1. Lenka

    Právě jsme se odtamtud vrátili a docela by mne zajímalo kde to vlastně Martin byl :-) Terén nebyl náročný (pro člověka který občas někam vyrazí), cesty byly výborně značené a upravené a zážitek to byl luxusní. Určitě doporučuji :-)

  2. Zuza

    Ahoj! Dnes jsme se vrátili ze Seckaurských Alp a musím přiznat, že jsme je také dost podcenili. Šli jsme hřeben z druhé strany. Stoupali jsme z Bischofeldu, údolím k Ingeringsee, na nejvyšší vrchol Geierhaupt a chtěli jsme přejít zbytek hřebene za zbývající den a půl. Po tom, co jsme se v husté mlze a na ostrém hřebeni, kde to místy bylo dost lezecké a cesta tu nebyla značená plácali na několika málo kilometrech celé dopoledne, jsme před výstupem na Hochreichhart rovněž couvli a sestoupili do údolí. Cestou dolů červená zmizela a skončili jsme v korytu potoka a hustníku, kterým se nedalo pokračovat dál (podobně jak to popisuješ v článku). Nakonec jsme do Pishingu/Kalwangu došli po dřevařské cestě. Shodli jsme se, že to jsou sice zákeřné, ale krásné hory. Určitě se budu jednou chtít vrátit a zkusit přechod znovu.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s